Pan Barnabáš

„A tady ta zeď končí, takže vám chodí ze své ložnice podívat se dolů před dům. Třeba se taky něčeho bál. Vlastně jsou jejich pohnutky stejné jako naše. Nechtějí ublížit. Pouze opakují tytéž rituály každý den tak jako my.“

„Zdálo se mi, že se mnou chtěl mluvit.“

„To je možné. Nejspíš ale nechtěl mluvit s vámi, třeba volal na někoho jiného, na někoho, na koho byl zvyklý volat každý den ráno, když scházel ke dveřím pro ranní noviny. Třeba tahle cesta byla nejčastější v jeho životě a vyryla se sem jako vyrytý nápis na skále, který přetrvá věky.“

„Myslíte, že tu chodí dýl?“

„Je to možné. Je taky možné, že na jeho obraz jste začal být citlivý až teď. Nebyl jste v poslední době vystaven přemíře stresu? Nepřihodila se vám nějaká nenadálá událost? Něco v rodině nebo v práci?“

„No, něco by tu bylo.“

„Tak vidíte, začal jste být citlivější na jeho signály, tedy spíš vibrace, protože se nám nejspíš ani nic signalizovat nesnaží. Prostě tu chodí jako každý den. Večer jde spát, ráno vstává. Nejlepší by bylo…“

„…mám si ho přestat všímat?“

„To snad ani nejde. Snad se mu snažte porozumět. Byl jako vy nebo já nebo kdokoliv jiný. Nechce ublížit a nechce ani pomoci, prostě je. Vlastně vás o něco obohatil, vidíte, co jiní nevidí.“

„A to mám být šťastný, že si manželka myslí, že jsem blázen a děti mě považují za podivína?“

„To máte pravdu, to asi ne. Jen jsem vám chtěl, chtěl říct, abyste se…“

„… smířil s tím, že žiju v době, kde straší.“

„To zrovna ne.“

„Tohle ne, ale něco v tom smyslu. Ale jak se mám smířit s něčím, co vidím každý den, co tady chodí, dívá se a vypadá, že žije. A jak jste se k té schopnosti dostal vy?“

„Já? Proč?“

„No, zajímá mě to. Vlastně se ze mě stal taky jasnovidec.“

„Musím vás vyvést z omylu. Jasnovidec se z vás rozhodně nestal, ani já nejsem jasnovidec v tom pravém slova smyslu. Jen vidím věci, které tu byly, a vlastně stále jsou. Třeba tahle zeď. Už tu jednou v historii byla, ale její otisk tu zbyl po ní a já ji vidím dodneška.“

„A jak to, že se vám to všechno nesmíchá?“

„Hm, to máte jako s mozkem. Ten taky dostává tisíce signálů, nervy ho bombardují miliony vzruchů, jenže on si už časem vytvořil proti těm nepodstatným signálům, které zrovna nepotřebuje, obranu a prostě je neposlouchá. A já zas vidím, co zrovna právě vidět chci. To samé člověk může dělat se sluchem. Přijdete na nějaké místo a můžete slyšet údery zednických kladívek, dělníky, pokřikující na sebe z lešení, padající maltu při nahazování a nebo také výbuch demoličních náloží.“

„Vy vidíte do budoucna?“

„Neměl bych to říkat… Nedá se zprvu rozpoznat, co je minulé a budoucí, a tak se člověk zezačátku párkrát zplete a vidí, co by vidět neměl.“

„Cože? Vy snad nechcete vědět, jaká bude budoucnost? Co bude s námi? Mně by například strašně zajímalo, jak tenhle barák bude vypadat za takových padesát let, až si ho přestavím podle svých představ.“

„To právě vidět ani nechci. Člověk by neměl předbíhat. Vždy by se o minulosti měl dozvědět co nejvíc, aby ji zúročil v přítomnosti a mohl na ní založit svoji budoucnost, ale třeba, kdybych se teď na stěny vašeho domu podíval v budoucnosti, viděl bych, že tu ten dům už nebude stát za dvacet let nebo bych naopak viděl, že přišel jiný majitel, slyšel bych jeho kroky, šustot novin, které každý den čte.“

„Tohle mi nejde do hlavy, že to nechcete vědět. Vždyť byste mohl pomoci tolika lidem!“

„Nebo bych mohl udělat tolik lidí nešťastných. Ani já nebyl šťastný, když to přišlo. Chtěl jsem být historik, poznat minulost a ne vidět všechny ty souvislosti, ale tomu se člověk, jestli je svědomitý, při studiu jednoduše nevyhne. Pronikáte do všech těch zákoutí lidské činnosti, pozorujete myšlení věků, jejich práci, zjišťujete, jak za vším, za každým vaším krokem jsou tisíce myšlenek vašich předchůdců, přestanete bažit po originalitě výkladu historie, protože začnete jít pouze za pravdou a chcete poznat pravou podstatu věcí. Ale není to nějaká vaše posedlost, to ono vás to pronásleduje. A jednoho dne vás to taky dostane! To někde sedíte, snad ani nepřemýšlíte, třeba něco pozorujete a jak se na tu věc díváte, najednou vidíte, jak je to menší a ještě menší, až se to ztratí, tak tomu je u zvířat a jiné věci zas naopak nabývají. Třeba sochy, ty se zvětšují, zneurčiťují, až je z nich zase žulový kvádr. Takhle můžete pronikat do minulosti, budoucnosti, prostoru a tomu, pane, se říká poznání. Nikomu bych to nepřál.“