Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Kolekce O tom doteď přemýšlím...
Autor: Můza (Občasný) - publikováno 10.5.2005
 

O tom doteď přemejšlim...

Nevěřili byste, co se může stát člověku jen během tý blbý cesty do práce. Pospícháte a nevnímáte tváře kolem sebe, znám to i já, nevěřila bych, že by mi něco tenhle stereotyp narušilo.

Jela jsem ranním autobusem, venku lilo, lidi se tvářili ještě blbějc než normálně. Standartně špatnej den. Naštěstí sem v tom lijáku nemusela moknout. Z autobusu sem rovnou přesedla na metro a dokonce mě i pustili sednout. Nejsem ještě stará, ale když nasadim ten důchodcovskej strhanej ksicht, vstanou, ani nemrknou. Začetla jsem se do titulky v Mladý frontě, psali něco o problémech v politice, čímž jsem vypustila veškerý svý starosti. Byla sem unavená a ranní rozhovory cestujících mě drásaly nervy. Přestupní stanice. Vyhrabala jsem se z přecpanýho vagónu a šourala se ke schodům. Začala jsem přemýšlet, proč zrovna dělám, to co dělám. Není to přece žádná zábavná ani přínosná práce. Schody jely pomalu a nad nimi se táhl smrad zvratků. Lidi se tlačili zrovna v místě, kde by člověk rád vystoupil z eskalátorů a nechtěli za žádnou cenu přidat. Táhla jsem za sebou nohy a pokukovala po občanech cestujících v protisměru. Nebyli tak nervní, zdrcený ani zpomalený, jako ti v davu přede mnou. Někteří se dokonce podezřele tvářili až nadmíru blaze. Jiným zářily oči jak nejlíp uměj oči zářit. Možná sem se trochu zarazila, že mi mírně zvedli náladu. Narovnala sem hlavu a táhla se chodbou mezi linkama metra. Byla dlouhá, nudná ale bohužel nutná. Jenže tentokrát se tu vláčelo daleko víc lidí a strhaní se hrnuli dál a dál.

Okem sem zabrousila po podivnejch stěnách, po podlaze a po spěchajících botách. Jak sem tak čuměla a zapomněla na to, že můžu do někoho vrazit, utkvěl najednou můj pohled na čtyřech tenkejch, červenejch nohách. Sjela sem ten podivnej úkaz od paty až k hlavě. V pár vteřinách sem ale dospěla ke zjištění, že žádná hlava. Nebylo ani tělo, ani krk. Uprostřed tý ušmudlaný chodby stála obyčejná železná židle, nově nalakovaná na červeno a lidi kolem ní chodili ani nemrkli. Nebylo to normální, co by tam dělala židle. Tahle tam zkrátka jenom stála, možná že seděla, těžko říct, u židle to nedokážu posoudit. Zarazila mě a tak sem se uprostřed tý chodby zasekla a jenom jí pozorovala. Po chvíli si ji všiml malej kluk a bez rozmýšlení k ní přiběhl a sedl si, co taky s židlí jinýho. Jen co k ní přilepil ten dětskej zadek, oči se mu naplnily naprostou blažeností a capart se začal hlasitě smát. Jaho mámě zřejmě došly nervy a tak ho popadla a táhla tou nudnou štrekou dál. Neuběhlo moc času a na židli se zase někdo uvelebil. Postarší chlápek zase jakmile dosedl jako by se mu ulevilo, byl překvapen, ale hned se zvedl a spokojeně šel dál.

Zapomněla sem na práci, stála sem tam a zírala jak vyvoraná myš. Člověk po člověku sedal a zvedal se se štěstím v očích a s hvízdáním příjemných melodií. Nevydržela sem to a zeptala se jedný báby, proč si na tu židli prostě jentak sedla a k čemu jí to pomohlo. Nevěřila sem tomu, prej, že ta židle je nejlepší věc, co zná. Každej, kdo se na ni posadí, uslyší takovou hudbu, na kterou má zrovna náladu, tu, kterou by chtěl nejradši slyšet. Židle zkrátka naladí člověka na správnou vlnu. To neznělo vůbec přesvědčivě. Proč teda ostatní nic neslyší, někteří snad ani netuší, že tu taková židle stojí. Hla sem se z místa a odvážně se přihrnula k židli. Dosedla sem. Uvelebila sem se. Podrbala sem se na zádech. A nic. A pořád nic. Uplný ticho, až sem se vyděsila. Koukala sem okolo a lidi se mi zdály nějaký poblázněný. Otáčeli se po sobě, na všechny strany. Někdo si dokonce zacpával uši. Seděla sem a připadala si jako cvok.

Najednou sem zpozorovala člověka, kterej si to ke mě štrádoval s kufrem a velkou cedulí. Zrychloval a evidentně nadával, neslyšela sem ani Ň. Přišel až ke mně a začal mě doslova tahat pryč ze židle. Vstala sem. Přesně v tu chvíli zase ožil můj sluch. Lidi byly nejdnou hodně hlučný, vypadaly šokovaně, už si ale oddechovali a pokračovaly v cestě. Ten typ mě poslal ať nezdržuju a du. Tak sem zase vyrazila do práce, ale samozřejmě mi to nedalo, a musela sem se neustále ohlížet za sebe, co že ten chlap se židlí vymyslí. Jednoduše židličku vzal a složil do kufříku. Na její místo postavil velkou ceduli a pod bílý nápis „Poslouchejte jenom to, co chcete“, připsal černou fixou: „Z důvodu technické závady Vám sem Vaši poslechovou židli umístíme až se nám podaří vadu odstranit.“  Pak ještě červenou ceduli narovnal a odkráčel. Zašilhala sem ještě naposled na úplnej spodek kartónu. V bílym tenkym rámečku tam stálo „Váš Oskar“.



Poznámky k tomuto příspěvku
Rony Rubinek (Občasný) - 11.5.2005 > Dneska ti ta D věnuju.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Můza (Občasný) - 12.5.2005 > Díky :)
<reagovat 
čtenář zeppelina - 9.7.2005 > zvláštní, ale působivý, nápaditý ovšem i trochu strojený, ale u tebe těžko říct...Pěkný!!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter