strašně řvu a křičím...
uvnitř, v hlavě
napadlo mě právě, proč slyším to jen já
ten zvuk mi drásá mozek,
jak krysa v malé kleci,
zabíji mne a nespěchá...
zoufalé, zraněné, hladové zvíře
má vzteklinu a já snad taky
nad oblohou se stáhly mraky...
něco chci psát a nevím ani proč,
ze vzpomínek zbyly jen osolené vraky
divně se světe toč....
matku a otce proklínám,
že život mi dali
a marně vzpomínám, co andělé se ptali,
když modlil jsem se k nim, a zavrhnul je pak...
kde je ten mladý a veselý člověk?
co hledal svobodu, co hledal štěstí,
teď jenom unaven zatíná pěsti
a chce už zavřít ten svůj krám...
|