Šla jsem prostou ulicí,
má záda mne bolela.
Zahlédla jsem polici,
dvířka měla skřivená.
Vedle ní se ve větru ,
lampa dlouhá houpala
a já smějíc se šla a na ni koukla.
Světlo měla zářivé,
na sto mil snad svítilo,
já však byla v domnění,
že se příliš tyčilo.
Chtěla jsem už odejít,
bolela mne záda,
jenže v tom jsem spatřila...
že by blaho? Blaho pro moje záda!
Ano.
Chvíli jsem si prohlížela,
co to domů vlastně chci,
a pak jsem se rozpomněla,
ža chci vyprat závěsy.
Proto jsem si na to blaho,
na to křeslo sedla
a jak nikdo nebyl kolem,
zpola jsem si lehla.
Když, tak zhruba po hodině,
šla jsem sklesle domů,
má záda nesnila o peřině,
nýbrž o zeleném křesle.
|