|
| |
 |
|  |
UMÍRÁ KRÁL
Byl večer. Na smutné posteli oblečené do černého kostýmu a hávu ležel smutný Král. Kolem byly stěny. Mračily se. Ta oprýskaná šeď, ta špinavá běloba - krve by se v ní nedořezal. V rozích šustily trhající se pavučinky pilných pavoučků. Na stropě byla jedna lampa s rozbitou žárovkou. Čiré, průzračné střepy se povalovaly po podlaze a dívaly se na vlákénko, houpající se z keramického šneku. Na zemi byly dlaždičky. Studené a chladné. Mrazivé. Ledové. Ledově mrazivé. Jedna se držela s druhou až splývaly v nekonečně betonovou směs. A na jedné straně místnosti bylo okno. Rozbité, špinavé okno. V té místnosti nebyly dveře. Jak tam Král přišel? Snad oknem. Uvnitř, těsně pod okenicemi bez kousku života ležel tichý kámen. K němu byl šňůrkou přivázán nějaký papírek. A na něm… Vzkaz. docela jednoduchý. Malý, klidný, ne nebezpečný vzkaz: "Zemři." A pod tím byl podpis. Něco jako Smrt.
Bledý Král ležel na bledší posteli. Díval se. Pozoroval ten "život" kolem sebe. To mrtvo se mu nelíbilo. Ale co mohl dělat? Jeho skleněné oči klouzaly po holých stěnách místnosti a strhávaly kusy omítky. Zdi byly otrhané. Jeho oči - strhané. Byl vlastně celý strhaný. Vyprahlá ústa již dlouho nepila. Jen krev. Krev z vlastních popraskaných rtů. Potichu si šeptaly. Ty rty. Modlily se. Jen nevěděly proč. K Bohu ne. Bůh již nebyl. Anebo spal. Anebo neviděl přes to špinavé okno. Odřený Králův nos. Ten vdechoval závan svěžího vzduchu zvenčí. A spolu s ním tuny prachu. Dusil se. Celá místnost byla nasátá pachem jeho těla. Jeho potu. Král ležel a nehýbal se. Nemohl. Ruce už dávno nesloužily. Byly to jen kosti. A kůže. To aby se neřeklo.
Ozvalo se jakési třepotání. Jako vlajka ve vzduchu. Jako… křídla. Oči Krále se podívaly směrem k oknu. Vytryskla z nich slza. Ten pohyb je bolel. A pak vytryskly další slzy. Ten pohled je bolel ještě víc. Venku před oknem se vznášela holubice. Bílá. Jako prostěradlo neposkvrněné krví. Bílá jako noční košile mladé dívky. Dívky, která neznala hřích. Král nevzpomínal. Nemohl. Věděl. On věděl, že mu kdysi patřilo království. Patřil mu celý svět. On byl On. Teď je jenom on. on. on… Na světě létalo plno krásných holubic. A pak je zradil. Zalíbil se mu havran. Svět se zbortil. A Král ležel uprostřed tichého pokoje. Jako v nemocnici pro mrtvé. Jako v hrobě. Jen tma. Tma. A světlo. A zase tma. Tma. Ticho. Pak nářek pozůstalých… ne!!! Nebyli žádní pozůstalí. Nikdo nevěděl, že on žije. Že on žije?!
Za rozbitým oknem, plným špinavých střepů. Za roztrhanou mřížkou, která měla chránit. Před mrazem. Před mrazem? Za tím oknem ke svobodě, za tou hranicí mezi životem a smrtí se vznášela holubice. V tom vonném vzduchu, jenž voněl po květinách. Rájem zplozených květinách. Tady. V tom pokoji taky cítil květiny. Jen nevěděl, proč páchnou jako pot. Holubice stále poletovala za oknem. Královy rty se neslyšně pohnuly. A pak začaly šeptat. Tiše a pomalu. Byl to jen jakýsi sípavý dech, který byl suchý. Suchý jako tráva. Stačilo jen škrtnout sirkou. Možná by vzplanul. A ten dech pronášel tiše a důstojně několik slov stále dokolečka: "Vejdi. Pojď sem, holubičko. Pojď mne potěšit. Vejdi. Pojď sem, holubičko. Pojď mne potěšit…" A pak mu hlas zůstal v krku. Smotaný do hlenu. Král začal kašlat. A pak… bylo ticho. Pomalé, plíživé, lakomé ticho. Nic by nikomu nikdy nedalo. A hrdlička za oknem se rozhodla.
Vyletěla do výšin pokochat se sluncem. Pak roztáhla svá bílá křídla a letěla potěšit Krále. Proletěla mřížkou. Vyškubla si pírko. Poletovalo najednou místností. Mrtvou místností poletovalo živé pírko. A vířilo prach. Holubička najednou letěla vstříc střepům. Střepinkám mrtvého života. Střepinám rozházených snů. Hrdlička zavrkala. Král zasípal. Ruce se mu pohly. Ve smrtelné křeči. V té agónii dávno zapomenuté lásky se vzepjaly, aby ihned ulehly zpět na své místo. Královy oči sledovaly holubičku. Sledovaly, jak se do její hrudi noří ostrý střep. Jak bílá pírka živé holubice barví se do ruda. Jak střep vystupuje druhou stranou a jak mrtvá hlavička klesá k hrudi. Jak krev vystříkla. Jedna kapka dopadla na Královu vyschlou ruku. Holubička byla mrtvá. Pírko v místnosti začalo klesat. Sneslo se do kaluže krve na podlaze. Mrtvé stěny kolem najednou hrály barvami: šedá - červená - šedá - bílá - červená…
Kdesi v dálce zazněly zvony. Králova víčka se zavřela a rozmočené pírko skončilo svou pouť. Červená holubice nevrkala. A král naposled z plných plic zasípal.
A holoubci na střeše roznesli lidem: "Povstaňte. Umírá Král…"
|
|
|
