Deník Brigity Janošové, aneb realita všedního dne.

            Brigita seděla v teplácích u televize. Ze stěn se odlupovala omítka, a když se nadzvedla a znovu posadila, pořádně se pod ní zaprášilo: „Hmm, musim eště zaplatit činži“. Vzpomněla si Brigita. Chvilku přemýšlela, zda má jít hned, ale pak se znovu posadila do křesla. Nohou si přitáhla na zem spadlý dálkový ovladač. Chvilku přepínala kanály, až narazila na jakousi kabelovou televizi: „A máme zde dnes jako hosta poradkyni pro krásu, tedy vizážistku paní Magdalénu Futuqui“. Brigita se pohodlně uvelebila v křesle. Paní Futuqui exotická dáma tmavé pleti namířila na kameru fotky svých několika „výtvorů“. Ze staré udělala mladou, z obézní štíhlou, ze světlé tmavou, z tmavé světlou, z kudrnaté rovnovlasou, z rovnovlasé kudrnatou. Brigita už začínala trochu klimbat. „A teď naše nová akce“ – hřímá moderátorka. „Zde máme Zlaté stránky …. a jedna z náhodných obyvatelek města Prahy bude zcela zdarma proměněna v krásnou ženu.“ Brigita přímo nesnášela soutěže, už jako malá zasílala tajenky a křížovky, ale nikdy nebyla vylosována. „Jo, leda prd“ pomyslela si Brigita a zvedla se k odchodu do ložnice.

            TRRRRR zazvonil telefon. Brigita zkoprněla. TRRRR „He he, to budou voni“. Dávala si načas než zvedla sluchátko. Ospale se představila: „Sim, Janošová“.  Ve sluchátku bylo naprosté ticho: „No prosim, Janošová“. Zase nic. Zavěsila a odšourala se do postele. V tu chvíli zazvonil mobil: „Ahoj Brigito, to jsem já Anča, hele viděla jsem v televizi skvělou akci. Napadlo mě, že by to mohlo bejt něco pro tebe…. hele vizážistka zdarma.“ Brigita jen neochotně souhlasila. Musela se sama smát tomu, jaká z ní bude krasavice. Pracovala v nedaleké samoobsluze. Doma chodila v teplákách a ošoupaných pantoflích. Protože měla krám přes ulici, nepřevlékala se. V práci si přes sebe přehodila puntíkatou, snad původně, modrou zástěrou se zavazováním po stranách. Byla teď zařazena do slosování, poslala svojí fotku – neurčitý věk, šedá pleť, neurčitá barva vlasů.

            V televizním zákulisí se elegantní paní Futuqui probírala hromadou fotek:

„Tak tahle vypadá moc dobře, s tou nic neuděláme.“

„Tahle vypadá až moc inteligentně, ta by ještě něco v přímym přenosu plácla.“

Na jedné straně stolu se jí hromadily vyřazené fotografie. Uprostřed stolu byla menší hromádka s eventuelními kandidátkami, ale ta pravá pořád nikde. Brigitina fotka čekala na svou šanci pod haldami fotografií dobře vypadajících žen a dívek. Je jasné, že na ní jednou muselo dojít.

            V zašlé samoobsluze na kraji Prahy si prodavačky pobaveně šuškají. „Hele, přijde dneska Brigita?“ – ptá se drobná černovláska. „Hólky, zas jí chcete něco provést.“ – napomíná je postarší Anča. Prodavačky se trochu uklidnily a jaly se vybalovat zboží z připravených krabic, mouka vedle mouky, plechovka vedle plechovky – všechno pěkně do řady. V osm hodin se začali trousit první zákazníci. Společně s nimi dorazila také Brigita. Přehodila přes sebe pracovní zástěru a usedla za kasu: „95 prosim…..nemáte drobný, děkuju, nashedanou“. Tak tohle opakovala den co den. „Brigito, myslíš, že si tě nějakej zákazník všimne?“ – pošklebovala se drobná černovláska. „Jasně, že jo a bude to pěknej pracháč, hehehe.“ – reagovala na jízlivou poznámku Brigita. Brigita měla totiž pod pultem pár harlekýnek, které četla vždycky, když nechodili žádní zákazníci.

            Najednou zazvonil v Brigitině tašce mobil. Pronikavý zvuk ji vytrhl z jejího obvyklého lelkování. „Dobrý den, u telefonu Martina Vodrásková asistentka produkce. Neruším vás?“ – ozval se v telefonu poměrně příjemný hlas. Brigitě vyschlo v krku: „Neéé.“

„Dobře, a kdy byste se tedy mohla dostavit k nám do studia.“

„Kdy chcete vy, teda mě je to celkem jed..no, prostě jak vy chcete.“ – blekotala do telefonu Brigita.

Nakonec se domluvily na víkend. „Jo, to si udělám víkend a potom budou holky koukat.“ – lebedila si Britiga a spokojeně se znovu zaklesla do malého prostoru za kasou.

             Ve studiu už byli všichni připraveni, vizážisté, kadeřník i moderátorka. Brigita dorazila na vrátnici o půl hodiny dříve. Na vrátnici seděl vrátný v umolousaném modrém plášti. Vypadal jak kdyby ho tam před čtyřiceti lety zapomněli. Zálibně se podíval na Brigitu: „Tak, kam to bude, mladá paní či snad slečno?“

Brigita na něj vytřeštěně koukala: „No, k paní Futuqui.“

„Takže, druhé dveře vlevo, výtahem tady za rohem a už jste tam.“ – rozverně povídal vrátný.

Když Brigita odcházela, vyklonil se ze své kukaně a pozoroval ji.

            Ve studiu se na Brigitu všichni vrhli. Namířili na ní kamery a už to jelo. Brigitu ostříhali, namalovali oblékli. Brigita seděla před zrcadlem jako zmoklá slepice. Takhle na sebe vůbec nebyla zvyklá.