|
| |
 |
...tohle není jen pokání...
Autor: L.B (Občasný) - publikováno 9.5.2001 (21:54:45), v časopise 14.5.2001
|
|  |
Ležím, mám otevřené oči, otevřené dokořán, abych mohla vidět a vnímat lidský život.
Slzy mi stékají po tváři, slzy, jakoby se snažily umýt všechnu tu špínu, spláchnout prach a jít zase dál. Proč jsem tak zoufalá? Nejsem. Ti zoufalejší říkají, že s tím nikdo nic neudělá, že je to život někoho jiného a že oni mají svých starostí dost.
Cítím se bezradná a tak bych chtěla dát ruku ušmudlanému dítěti, které leží u nohou své zemřelé maminky a pláče. Nemá co jíst. Už moc dlouho čeká, než se maminka i tatínek probudí. Má strach. Chtěla bych mu podat ruku, obejmout jej a pohladit po rozcuchaných vláskách. Říct mu, aby mělo ještě naději. Chtěla bych mu pomoct vstát, zabalit jej do teplé deky a umýt z něj ty páchnoucí a bolestné vzpomínky. Chtěla bych jej odvést a ukázat mu naše štěstí, víru v to, že Ježíšek nosí dárky, že ve světě pohádek zvítězí dobro nad zlem. Plakat s ním, aby se mu ulevilo, aby vyplakalo bolest, na kterou stejně nelze zapomenout. Dát mu alespoň kousek chleba a trochu vody, která je čistější, než kterou doposud pilo.
My se tady rozhodujeme nad tím, jestli si dnes po obědě uvaříme kávu nebo čaj, zatímco oni přemýšlejí, kde se ukryjí před nenávistí a lidskou zlobou…
Tohle není jen pokání …
|
|
|
