Hladina jezera. Nekonečné moře vody nad kterým stoupá ve splétajících, a zase se rozplétajících provázcích pára. A pije. Pije vodu, aby mohla stoupnout nahoru a opět žíznivá klesnout v nekonečných a neprůhledných vírech. Přilétají labutě a svými křídly rozhrnují páru, aby mohly nehlučně a majestátně přistát na hladině jezera. Tři labutě si plují tichem a z jejich klidných výrazů vyzařuje neklid. Vražedný. Plovacími blánami se odrážejí od vody pod sebou. A voda s nimi nechce mít nic společného. Utíká. Snaží se jich nedotýkat a v kruzích se od nich vzdaluje. Beznadějně. Utíká ke břehu a tam se odráží a vrací se. Mlha stoupla a neklid vládne nad jezerem. Sněží. Ploché bílé, růžové a namodralé okvětní lístky padají na hladinu, a i když je Květen, tak sněží. Nestudeně. Hladina je už celá pokryta a bílá deka zakrývá, maskuje, brání okolní svět před neklidem. Hudba. Kdesi z dálky je slyšet blues, a přichází melancholická nálada. Moje hlava v těch taktech klesá a stoupá. Usínám a probouzím se a cítím se z toho všeho unavený. Přede mnou stojí hrnek s čajem ve kterém plavou kousky drceného ovoce a okvětních lístků. Pokoj je prázdný i když tu jsou lidé. Takty blues. Labutě se právě rozhodly odlétnout a křídly mávají na rozloučenou. Letí výš a výš. Tři volná místa na hladině se zmenšují a jezero je najednou vidět od břehů ke břehům, od kontinetů ke kontinentům. Celé. Země se vzdaluje a vypadá kulatě stejně jako měsíc a mnoho dalších hvězd zářících bíle, růžově a namodrale. Z blízka už vidímě tři volná místa. Tři krátery se zmrzlou vodou a zmrzlými lístky po kterých se kloužeme.

Nemožně.