|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Naděje poblouzněná
I.
Naděje poblouzněná
naděje má rozrušená,
dřímá ve stepích ,
objímá palouky , útokem bere…
Můj oheň ve snové krajině,
hoří pod divokým nebem,
vlaji ,jsem vlán a hořím.
Neznámý kraj je můj domov.
Poblouzněná duše prochází se nad močálem,
já kráčím vesmírem,
letím na modrém draku,
polykám hodiny v mlze neurčita.
Rozhoupaná lavička vystřeluje moje nohy proti nebi,
moji hlavu proti zemi,
pocity v divotvorném lese,
nesu si sebou v sobě,
pocity v mihotavé pěně,
odevzdá bůh pro mě v hrobě.
II.
Potkání duší zpřízněných,
setkání ozvěn zaslíbených,
sedávám večer na kraji rybníka,
a mé myšlenky dotýkají se …
Potkal jsem podobnou duši,
ač sám jsem pouhou nádobou,
rozprostřela křídla po obloze,
a já byl ponořen,
ač z bažiny vytažen,
a můj život byl jiným nahrazen,
já sám jsem byl přeřazen,
plakal jsem ,byl jsem poražen,
rozhořel jsem se ,
nedohořel,
zůstal prohořen…
I přes porážku zůstávám vděčen,
nejsem nikde kde být nechci,vlečen,
tóny barvy hlasů,bubnů , lesa,
jak mrtvý stín do údolí klesá,
nádhera v srdci,nádhera v očích,
a celý svět náhle jásá,
rozpínám svůj hlas nad kopci,
za bezměsíčných nocí,
a všude vůkol…
Nevysvětlitelná krása.
III.
Zelenomodře zářil toho dne můj drak,
jeho křídla vytrácela se v prostoru neurčitém,
byl jsem přilepen,skloněn k jeho trupu,
vítr škubal za cáry mého oblečení,
letěli jsme spolu vysokou rychlostí,
moje oči slzely,
a někde vysoko plakala víla,
chtěl jsem před ní klečet,
a být jí mužem,
tak jako ona mi chtěla býti ženou…
Osude ptám se tě,
co znamenat to má,
osude hledám tě,
ač tvá setra již dávno mě zná.
Smrt.
IV.
Změněn tou rychlostí,
propadem do hlubin,
narodil jsem se bdělý.
Zraněn hravou bolestí,
uprostřed něhy konkubín,
chci se cítit celý.
V potkávání potkávám potkávané,
v pláči poznávám to co je pravé,
neznám svou duši, ač mám ji v těle,
když zapomenu,zapomenu sebe…
Přes všechny překážky,
já jdu otevřenou loukou,
s plnou náručí divokých květů.
Skrz různé překážky,
rád proplouvám mrazivou hloubkou,
s plnou náručí jiných světů…
V.
V mrazivém ránu projíždím nepřirozenou rychlostí,
okolo vesnic protkaných cáry mlhy,
ve vycházejícím Slunci rozmělněn,
křicím vevnitř a chráním dopis pod kamenem.
Chtěla jsi plakat,chtěla jsem plakat,
mlčela jsem celou noc,
druhou plakala,třetí noc jsem zemřela,
čtvrtou neměla já nad sebou moc…
Konec velkých činů dnes nastal,
nikdo už není nikdo bude.
Slzy,och ty slané slzy,
co jimi rázně bráním svůj svět,
jsou jako květy které vidí včely,
až nebude včely přestanu kvést…
VI.
Zelená louka pochopí ráda snění a zapomění,
odskočit a proskočit rozervat a roztrhnout,
protrhnout sebe.
Rozvrácená a ztacená,
nikde neleží země zaslíbená,
budu se stále smát.
VII.
Poloospalý život
|
|
|
