|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Krvácím jako předobraz mučeného Krista,
krvácím srdcem plechovým jako futurista,
krvácím pravidelně každý ráno.
Však moje okolí je už vyčerpáno,
aby mi pomohlo zmenšit tu bolest,
která se rodí jako protest
z nesouhlasu s vnějším světem.
Pořád věřím, že svým dětem
umožním snášet to líp.
Věřil i Ježíš, a proto chcíp?
Proto musel odejít,
abychom se měli líp?
My?
Kdo to dneska docení?
I já propadám regresi,
která mě možná poděsí,
ale o mnohem miň než vědomí,
že není třeba nového spasitele,
že není třeba kovat další zlaté tele,
když to první stálo za hovno.
Anebo skutečně za něco stálo,
a mně jako sobci to prostě přišlo jenom málo?
Vím, jak tohle vzniká,
jak se ten stav dělá.
Nikdy jsem totiž nevěděla,
co že vlastně chci,
jakou formaci mám hájit.
Nikdy jsem totiž nevěděla,
kde se mohu najít.
Že by jenom další štace
tahle nekonečná práce,
k vědomí, že ještě žiješ,
že, když tu jseš,
tak existuješ?
|
|
|
