Studená sprcha

Ráno jsem se probral absolutně vysílený. Světlo prosvítalo zelenými záclonami. Z ulice zněla siréna přijíždějící sanitky. A já? Cítil jsem se hladově. V noci mi nedošlo, že týden bez řízku nebo babiččiny buchty ze mne udělá totální sračku. Umělá strava v kapačce si prostě žádala svou daň. Ale nejprve, je tu ještě jedna, důležitější věc. Celý netrpělivý zavřu oči a čekám. Chci se přesvědčit, že to nezmizelo, ale nic neslyším. Je ticho. Až teď.

Sílící zvuk koleček.

Nějaká žena se snaží zjistit, jak je na tom její manžel.

Známý hlas. Taťka. Chce vědět, jak se mi daří.

A doktor. Jiný než ten, který mě v noci prohlížel.

Naprostý chaos. Nedokážu ty zvuky oddělit.

Vysral jsem se na to a pohodlně se usadil.

Strážný přede dveřmi už rodiče znal, takže je hned vpustil. Vešli dovnitř a máma se rozbrečela.

„Nazdar marode,“ kývnul na mě taťka. Oba si přisedli a smáli se na mě jako malí. Hlavně máma. Neustále pozorovala mou zahojenou ránu a přitom mi vybalovala přinesené jídlo.

„Koukej, co jsme ti přinesli. Kuře a ještě je teplé. Určitě ti pořádně vyhládlo, viď že jo? Na, vezmi si.“

„Dík, ale musím počkat až mi odeberou krev.“

„Dělala jsem ho ještě dneska ráno. Doktor Brett nám v noci volal, že už ses probral a že budeš mít ráno určitě pořádný hlad.“

„Jo, určitě je dobrý. Tati, neříkal doktor, kdy mě pustí?“

„Nahodil, myslím, že tři dny tě nechá na pozorování. V sobotu ráno pro tebe přijedu. Chceš zatím něco přinést?“

„Diskmana. Jo a nějakou knihu.“

„Odpoledne to přinesu. Hned se i zastavím v práci a zruším dovolenou.“

„Co ségra?“ vzpomněl jsem si na svou patnáctiletou sestru.

„Je ráda, že už ses uzdravil. Dneska ji ale nebylo nějak dobře,“

„Á, pan doktor,“ Táta i máma uvolnili místo muži s hustým obočím a tlusté zdravotní sestřičce. Žádným rysem nepřipomínala Evu.

Eva, při myšlence na její tělo mě napadaly všechny hříchy světa. Ty její boky, nohy, šíj, hladké ruce, blond vlasy a ty oči. Místo toho ke mně kráčela stoprocentní dělová koule. Stará. Ošklivá. Před sebou dva kravské airbagy. Chlupaté, studené pracky.

Měl jsem co dělat, abych neomdlel.

Chopila se mojí ruky a stáhla ji páskem. Doktor cosi vysvětloval mamce, ale já vnímal jen tu mašinu s jehlou v ruce.

„Pane doktore, mě je špatně.“ Řekl jsem to tak potichu, že mě nikdo nevnímal. Nemám rád odběry krve. Nesnáším to. Zvedá se mi žaludek a motá hlava.

„Uvolni ruku, chlapče.“ Řekla mi chlapče. Chlapče? To není možný, ať se na mě neusmívá. Ne, já nejsem její plyšový medvídek. Nechci být!

Usmála se.

Pane Bože! Ty rovnátka by zahnaly hyenu. Vykácela by s nimi prales.

Ze strachu, co by mohlo následovat, jsem povolil svaly.

Au! Bodla poprvé a vedle. Co jsem čekal?

Prohlížím malou dírku, co jehla zanechala. Zvedl jsem pohled, abych sledoval, zda-li to tu babu nevyvedlo z míry. Ani v nejmenším. Musela být zvyklá.

Au. Bodla podruhé. Zas nic.

Potřetí. Kdes nechala brejle babo?

Počtvrté. Trefa! Jak já si oddychnul.

Zase ty její rovnátka. Jak si může tvor v jejím věku nechat rovnat chrup? Měla by už mít protézu a strašit zlobivé děti.

Stočím pohled. Raději koukám na jehlu, než na ty čelisti. Sledovat tekoucí krev, mi dělá překvapivě menší problém, než jsem si myslel.

„Hotovo a ani to nebolelo, viď chlapče?“ Sundala škrtící pásek.

Si dělá srandu? Podívej se na mou ruku, babo. Čtyřikrát! Víš ty vůbec, kolikrát je dovoleno bodnout? Jednou! A ty? Čtyřikrát!

Prohlížím si ruku, kde řádila ta ježibaba. Začínám modrat! Bude ze mě šmoula a skončím v její sbírce plyšových šmoulíků. Hned mě napadnul scénář pro nejděsivější horor století.

„Tady máš a chvíli si to drž.“ Přitlačila mi ruku k ramenu. Zvedla se a odešla s odebranou krví.

Už podruhé v tento den jsem viděl vlastní krev. Nejprve v noci, když sestra upustila obvazy. A teď znovu. Strašně zvláštní pocit. Dříve jsem TEN pocit neznal, ale vracel se.

Zavřel jsem oči a opět slyšel ten zvuk, hučení v uších. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost, protože rychle zmizel. Ale pak jsem si chtěl prohlédnout modřinu na ruce a nenašel ji. Ani známku po jediném vpichu. Úžasné.

Máma mluvila o všem, krom oné události z minulého týdne. Se svým starostlivým výrazem pořád předhazovala okamžiky z dětství: „A pamatuješ, Romane, jak sis rozbil to koleno? A jak tě bolelo?“ Do toho jsem přikusoval kuře a táta přikyvoval. Kdyby jen tušila, že nějaké rozbité koleno by mi starosti nedělalo. Stačilo by přece zavřít oči a spustit „regenerační program“. Stále se mi tomu nechce věřit.

Než odešli, vrátil se mi noční rozhovor strážného a Evy. Ta pasáž, kde mluvili o tom, jak jsem se stal slavným.

„Tati, chtěl bych si přečíst noviny z tohoto týdne. Přineseš mi je, prosím, odpoledne s těmi věcmi?“

Vyloudil, ne zrovna ochotný, souhlas na mé přání a s mámou odešel.

Zabouchli dveře a já se už neudržel. Rychle z postele a pod sprchu. K místnosti, kde jsem ležel, byla připojena malá koupelna s umyvadlem, sprchou a záchodem.

Kurva! Je to studený. Chvíli přešlapuju před sprchovým koutem než začne téct teplá voda, a pak rychle lezu dovnitř. Stál jsem tam se zavřenýma očima a ztopořeným penisem, který týden nečinně trpěl.

Eva. Evička. Sprchou projíždí svou kundičku. Mokré vlasy. Nasliní prsty. Všude pára. Vzdychá. Nohou se zapírá o stěnu. Najednou jsem tam s ní. Uchopím její pevný zadek. Obejme mne pevnými stehny a zasune si mou pýchu do svého nitra. Přitáhnu ji, co nejvíce ke kořenu svého penisu. Koukám do těch smyslných očí. Hladí mou hruď. Přirazím. Trhne. Její tělo přivine k mému a do ouška vydá zasněný sten. Víc, přikazuje. Víc! Má královno. Poslouchám rozkazy. Jazykem lechtá mé ouško. Cítím, jak mě nohama křečovitě svírá. Bříško tlačí blíž a blíž, ale blíž to nejde. Pohlcuje mne. Je moje.

Klesá, zmetek jeden. Pustil jsem svůj penis. Kdyby raději počkal, až bude Evička na dostřel. Místo toho tady střílí kachličky. Proud vody smyl semeno do kanalizace. Evi, kde se couráš? Mám čas do sobotního rána, abych tě dostal, a pak budeš celá jenom a jenom moje.

Druhá návštěva následovala za hodinu, během které jsem se marně snažil od sebe rozdělit hlasy z chodby. Za tu dobu se venku obloha zatáhla mraky a sem tam zahřmělo.

Do místnosti vkročil muž v plášti a s kufříkem. Pozdravil. Bylo mi jasné, že je od policie. Nikdo jiný by tady nemohl nosit pouzdro na bouchačku. Bylo však prázdné, takže mu do vizáže tvrdého poldy něco chybělo.

Odložil si.

Přisunul k posteli malý stůl a usedl na židli. Na plastovou desku stolku položil diktafon, a pak mě nechal mluvit.

Řekl jsem pravdu. Jak ta ženská „částečně“ utrhla Goliášovu hlavu. Jak kamarádi krváceli za mými zády. Jak neznámý muž zachránil můj život. Pan Roger, tak se ten polda jmenoval, přitom jen kroutil hlavou ze strany na stranu, až mě znervóznil do takové míry, že jsem pochyboval o vlastních slovech.

„Poslechni, Romane, mám tady pár fotek, mohl by ses na ně podívat?“ Vytáhl z kufříku obálku a vysypal na stůl fotografie.

„To je ona!“ vysolil jsem na poldu. „To je ta ženská, co mě kousla.“

Na horní fotografii byl detailní obrázek jejího ksichtu. Uprostřed hlavy trčel sekáček. Ten samý, se kterým mamka připravuje maso v kuchyni.

Všimnul jsem si, že tělo není v záběru: „Usekl jí hlavu? Ten se s ní nepáral, viďte?“

„Je tady malý problém, Romane. Hlava, kterou tam kolegové našli, patřila někomu, kdo byl přes čtyři týdny mrtvý a vůbec netušíme, jak byla oddělena od těla.“

„Nechápu.“ Co tím chce naznačit?

„Ta hlava patří mrtvole.“

„To vidím.“

„Ale už čtyři týdny. Zbytek těla vrah zapomněl doma. Nesmíme dopustit, aby udeřil podruhé a nechal nám další kus té holky.“

„Blbost. To je ta ženská. Říkám vám, že její tvář poznám.“

„Lékařská zpráva mluví jasně. Je mrtvá už celý měsíc. Nevíme, proč vrah zanechal tuhle vizitku… “ To není vizitka. „…, ale určitě udeří znovu.“ Neudeří.

„Pane Rogere, věříte mi?“ Z jeho očí křičel soucit nad bláznivou výpovědí svědka, který nejspíš utrpěl obrovské trauma.

„To víš, že ti věřím, ale je tady pár nesrovnalostí, a ani ty jsi nám nedal moc odpovědí. Aspoň, že sis zapamatoval jméno té holky. Sandra, že ano?“

„Sára,“

„Ano, jistě. Sára. Kdyby sis ještě na něco důležitého vzpomněl, zavolej mi na tohle číslo.“ Vytáhl z kapsy vizitku. Nevěřil jedinému slovu z toho, co jsem mu vyprávěl. Jasně, jen mě lituj, kreténe, však jsem taky blázen, mentálně zaostalý, nefunguje mi mozeček!

Sbalil si svých pár švestek a vypadnul.

Seru na tebe!

Moje psícha schytala pár ran a statečně vykryla i policajtovu blbost. Pravděpodobně jsem neměl očekávat, že moje nové super-já mi otevře nové možnosti, protože se blížila studená sprcha, můj táta.

Zatímco já přemýšlel nad marností dosud obyčejného života, táta nejspíš probíral noviny ve snaze, odfiltrovat články, které nepatřily mým očím. Přivezl mi ale všechny. Usoudil, že nemá cenu něco zatajovat. No a mě se tím pádem dostal do rukou i nehorázný bulvár, nehorázné výmysly upocených senylů.

Táta donesl všechny ty lži společně s diskmanem, knihou Ztracená naděje a s novou telefonní kartou.

Na titulní straně Housera byly fotky mých spolužáku, ještě když žili. Na dalších fotky truchlících rodičů. Máma s tátou na straně pět. Tohle, že řekla máma? Všechno jen lži. A co teprve ty titulky…

Wintonský masakr: DESET + 1

Co chystá bestie příště???

Syn Jacka Rozparovače

Hlavní svědek stále mlčí!

Volal sanitku sám vrah?

Skandál: Bažant dostal případ století

Policejní hlídka brutálně zbila utíkající ženu!!!

A další…

HLAVA NEZNÁMÉ ŽENY nalezena na místě masakru

Vyhlašuje policie stanné právo?

Zelenáč Roger: Chytím Jackova syna

Dokončí vrah započaté jatka???

Roman Lens: Svědek nebo mrtvola?

Mrtvola? Všichni už o mě vědí všechno. A co je vám, kurva, do toho, kde bydlím?! Já a hašiš? Co to psalo za somráka?! Nějaký David Melon. Tohle je moc, chystám se změnit plátek, když mě upoutá příloha Pařátu. Je celá o mně! Na obalu vyfocen Roman Lens, ležící a spící v nemocniční posteli. Ti hajzlové fotili i tady.

Otevřu přílohu.

Proč přežil???

Rozhovor s vrchní sestrou

Otevře někdy oči?

Život hrdiny

Romana chrání ozbrojenci

Jak ho znají kamarádi

Tohle, že jsou mí kamarádi? Alvin Skew? Ten nafoukaný hňup ze sousední třídy? Dřív bych si useknul ruku, než-li bych mu ji podal. Ale mluví o mě fakt hezky, paradox.

A tady je další, Tracy Sham. Bože, to je sexbomba. A zná mě! To fakt čumím.

Kde tuhle sebrali? Jakási roštěnka s deseti dioptriemi. Kup si čočky holka, brejle ti nesluší.

Erica! Spolužačka ze základky. Pokaždé zvedala nos, když s ní chtěl kdokoli mluvit, nána nafintěná. Co já se nedočtu za věci, tak já jsem najednou její první školní láska, jo? Krásné tělo, Erico, ale v hlavě máš hrozný průvan.

Karen. No, aspoň někdo řekl, co si opravdu myslí. Nesmělý podivín. Jak ji znám, tak to řekla mnohem upřímněji. Třeba: věčně posraný, ufňukaný, zbabělý trouba. Však taky není daleko od pravdy.

Jude White. Jude! Vážně si myslí, že jsem příjemný kluk? Ne. Jasně, že ne. Jen další lhářka, falešná potvora. Co to z tebe vyrostlo, Jude? Já a příjemný kluk na pokec? Tohle mohlo napadnout jedině ženskou. Proč neřekla, že koktám, nebo že prskám, když s ní mluvím? Od základky jsem s ní nepromluvil a ona sprostě lže. Pokud skutečně tvrdila, že se mnou chodila, tak asi nepředpokládala, že se proberu. Až se potkáme, Jude, zvu tě na večeři. A to jen, abych slyšel tvoje povýšené odmítnutí. Přijď a pocítíš tvrdost mého péra! Praštím tě s ním přes kebuli, ať se ti rozsvítí, ať konečně povíš pravdu.

Kdysi bych byl radostí bez sebe, kdyby se mi tyhle články dostaly do rukou, ale tohle už není sranda, lidi. Jak teď mám chodit po ulici? S papírovým sáčkem na hlavě? Já myslel, že sáček má zakrývat uhry. Jak dlouho to ještě potrvá? Týden? Měsíc?

Z hromádky novin vytáhnu speciální, čtyřstránkový výtisk časopisu Voice. Táta ho musel koupit po cestě, protože to bylo odpolední číslo. Čtu titulní stránku.

Lens poprvé vypovídal: policie žádá o pomoc

WINTON - „Podle lékařů zdravotní stav pana Lense stále nedovoluje, aby byl vyslechnut," řekla ve středu mluvčí policejního prezídia Marie Andersonová. Policisté nemocnici pečlivě střeží s cílem zabránit vrahovi v dokončení vražedného běsnění, ač se objevily spekulace, zda-li právě vrah nepřivolal sanitku, aby Lens přežil a mohl svědčit.

Zdravotní stav devatenáctiletého hrdiny byl stále vážný. Lékaři Wintonské nemocnice stále nepovolovali, aby byl vyslechnut. Avšak postoj ošetřujících lékařů dnes v noci osobně Roman Lens po procitnutí odsoudil a vyžadoval, aby mu bylo dovoleno podat svědectví.

Výslechu střeženého pacienta se ujal poručík Roger. "Ptal jsem se Romana Lense na popis vraha. Bohužel, útočníkovu tvář neviděl, takže pátrání pořád pokračuje a pořád nedoporu-čujeme toulat se po setmění ulicemi. Nová fakta nás však zavádí zpátky na starou stopu. Hlava a srdce, které vrah za sebou zanechal, a kterou se doposud nedařilo identifikovat, zřejmě patřili dívce jménem Sára.“ řekl poručík Roger na tiskové konferenci. Policie žádá občany, kterým by byl zkonstruovaný portrét Sáry povědomý, aby pomohli, a vypsala padesátitisícovou odměnu za každou informaci, která povede k dopadení šíleného vraha.

Zrekonstruovaný portrét „Sáry“

Plátek, který vychází odpoledne. Nedokázal jsem si ani představit, co se během té doby, kdy mé tělo bezvládně spalo, změnilo. Policie zřídila speciální, telefonní linku. Po setmění vyrážely do ulic policejní hlídky, vznikla místní domobrana, lidé v celém Wintonu byli nervózní a média jen zhoršovala nastalou situaci ve městě. 

Prohlížím si Sáru. Taková pěkná holka, co ji to popadlo? Jak mohla všechny jen tak zabít? Na fotce neměla ten šílený výraz. Po těle ji tehdy tekla krev, spousta krve. Jak můžou tvrdit, že byla čtyři týdny mrtvá, když vraždila. Taková pitomost. Nebyla to žádná zombie. Působila příliš živě, když se mi zakousla do krku. Vím přece, co se tehdy stalo.