Promiň

Václav Roman

Někdy člověk něco tak strašně chce, že mu ani nepřijde na mysl to, že by se mu to nemohlo splnit. Patřím k realistům a jediné v co věřím je pravá láska. Možná právě proto jsem tu svoji ještě nepotkal. Nepotkal, ale já ji nehledám, nýbrž čekám, až se přede mou zjeví jako anděl z čistého nebe.
Vždycky, když vidím dva lidi co se k sobě vzájemně tulí a zahrnují jeden druhého polibky, cítím podivný pocit. Nebo spíše jejich různorodou směsici. Nechybí mezi nimi závist, zloba nebo třeba odhodlání, ale vždycky mi dojde jedno: už je nejvyšší čas shledat se svou láskou. Je nejvyšší čas, ne-li již pozdě.

Odtrhl jsem oči od papíru, který jsem napsal tak před pěti lety, kdy jsem začínal mít komplexy z toho, že všichni v mém okolí se zasnubují, vdávají a žení a já zůstávám na ocet. Radost z toho neměli ani rodiče. Člověku přeci ale nemůže vyjít všechno, ale tohle by fakt, alespoň jako jediný mělo, jenomže Osud má na mě asi jiný názor.
Dnes už jsou všichni moji vrstevníci z gymplu pod pantoflem nebo z něj dokonce už lezou ven a já ještě neokusil ani trochu med lásky, jak k čertu závidím i těm, co se rozvádějí. Ti si alespoň užili.
Jsem sám a to je mi už něco přes třicet.
Běda mi.
Vyhodil jsem ten nažloutlý papír do připraveného koše, kam už jsem nahromadil docela slušný obnos nepořádku z celého mého malého bytečku. Nevím proč právě teď, v rozhodující den mého života, se snažím zapomenout na minulost, spálit mosty. Občas, jako před chvilkou jsem při tom narazil na nějakou dost bolestivou poznámku z mého dětství.
A vida tu je další.

Sousedova kočka se okotila u nás na půdě. Když maminka uviděla plný pelíšek těch drobných stvoření, která tam byla zrovna sama, neboť Míca šla na lov, nic jiného jí nenapadlo, než že to jsou myši a začala pištět na celý dům. Celý ho taky zburcovala. Za chvíli jsme všichni stáli na půdě a hleděli na to, co naší maminku tak poděsilo. Trvalo dlouho než jsme ji přesvědčili, že tam nejsou žádné myši, ale koťátka. Jedno, obzvlášť hezoučké, jsem si vzal do ruky. Pochvilce přišla stará kočka a začala tak šíleně vrčet, že jsem ho raději položil na zem a všichni jsme se od pelíšku vzdálili. Tatínek mě vyzval k tomu, abych zaběhl pro souseda, a zeptal se co máme dělat.
Co by do pěti napočítal vrátil jsem se i s oním sousedem, který byl šťastný, že kočku i s nadílkou našel. Ten den si je ještě k mé nelibosti přenesl k sobě.
Po několika dnech koťátka vyrostla a začala běhat po sousedově zahradě. Jednou se to, jak jsem tenkrát na půdě choval , zatoulalo až k našemu plotu, prolezlo mezi plaňkami a začalo se mi třít o nohu. Vzal jsem ho tedy znovu do náručí. Mazlili jsme se spolu až do tmy, pak jsem musel domů, ale nechtěl jsem se s mojím koťátkem rozloučit.
Domníval jsem se, že když cítím, že je moje, tak je opravdu moje,
a tak jsem si dal ono koťátko, kterému jsem dal jméno Filípek pod bundu a tajně ho propašoval domů.
K odhalení došlo ještě u večeře, když Filip začal nahoře v mém pokoji řvát. Asi hlady.
Tatínek se na mě rozlobil a odnesl kotě sousedovi.
Byl jsem z toho celý smutný a plakal jsem. O to větší bylo mé překvapení, když jsem našel Filípka pod vánočním stromkem. Ostatní dárky jsem sotva rozbalil. Hráli jsme si spolu až do vzájemného unavení, pak jsem usnuli schoulení do klubíčka.
Je den po vánocích a Filípek ještě spí, je přeci jenom větší mimino než já. Mezi námi je takové vzájemné pouto, které nejspíš nikdy nikdo nerozdělí.

Ruce se mi klepou a z očí mi tekou slzy. Čtu znovu a znovu poslední řádek tohoto mého dětského deníku, nejspíš nikdy nikdo nerozdělí, a hlavou se mi honí jediná myšlenka: “Byl jsem to já.” To já jsem nás, to naše nerozdělitelné pouto zrušil. Ještě teď jasně slyším jak motor mého auta, které jsem dostal ke dvacátým narozeninám, krásně přede. Po absolvování své první okružní jízdy, kdy jsem poprvé jel v autě úplně sám, jsem se vracel domů.
Vyjel jsem ze zatáčky a už jsem zahlédl náš dům, mámu na zápraží, náš starý plot a mého kocoura! Šel přímo naproti mně, jako by si neuvědomoval, co pro něj znamená kontakt s jedoucím autem. Bylo mu už deset, ale pořád jsme se ještě spolu mazlili. Marně jsem se pokusil zabrzdit. Marně se Filípek pokusil uskočit. Ten ďábelský stroj, za jehož volantem jsem seděl já, vrah, nedal mému mazlíčkovi nejmenší šanci přežít.
Bylo mi hrozně, když to mlasklo a ještě hůř když jsem vystoupil a viděl to, co jsem způsobil. Ale nejhůř je mi teď, když nad tím neštěstím znovu přemítám.
Od té doby jsem neusedl nikdy znovu za volant a nikdy jsem již nepohladil žádnou kočku. Tak jako Filípka jsem nikdy nikoho nemiloval, jsem hajzl a nic jiného než smrt nezasloužím.
Zlostí na sebe zatínám pěsti.

Honzovi narostla křídla. Létá kolem mne jako stíhačka. Vydává zvuky jako siréna ohlašující požár. Crrrrrrrrr.
Jásám. Nikdy jsem se necítil lépe. Tohle je život, ne tamta bída.
Katka si svlékla úplně všechno. Tančí přede mnou úplně nahá. Jaká nádhera. Víří kolem mně jako lesní víla. Ačkoliv sedím v pohodlném křesle, všechno se se mnou točí. Jako bych seděl na kolotoči.
Nebe nade mnou se otevřelo.
Není kouře bez ohně. Honza si pokouší zapálit jointa. Jelikož drží v ruce páratka, tak se mu to nedaří. Vzteká se. Znovu dělá letadlo. Nálet na Prahu. Srazil Katku na zem. Nebránila se mu. Byla svolná. Nechtěl jsem jejich další počínání pozorovat, a tak jsem zavřel oči a nechal se unášet pocitem blaha a naplnění.
Ponořil jsem se do podivného světa. Všude samý obrazec, barva, rotující těleso. Možná jsem chvilku spal. Ze snění mne vytrhl tlak, který jsem začal pociťovat na svém klíně. Otevřel jsem oči. Seděla na mně Katka. Vášnivě mě políbila. Pomohla mi ze šatů. Potom jsem se do sebe zapletli a milovali se. Nikdy jsem se necítil líp.
Amen.


Tohle jsem napsal nedávno. Asi před týdnem. Jelikož jsem si z toho večera pranic nepamatoval, byl tento cár papíru jediným svědectvím, které mi dokazovalo, jak k tomu všemu vlastně došlo.
Honza a Katka patřili mezi mé nové “přátele”. Nebo spíše mezi mé drogové přátele. Píchali si kokain už dlouho. Vždycky jsem jim zaplatil a oni mi ulili jednu dávku. Ten večer jsem se nám to nějak zvrtlo. Moc jsme se odvázali. Vyspal jsem se s Katkou.
Zatímco pro mě to bylo poprvé v životě, pro Katku byl tento úkon každodenní rutina.
Došlo k tomu, ale druhý den o tom nepadlo ani slovo.
Dřív jsem se domníval, že za jiných okolností bychom byli s Katkou dobrý pár. Teď jsem ji nenáviděl. Ona sice nezpůsobila začátek mých životních strastí, ba co víc, ona jim v podstatě učinila přítrž, ale stejně jsem veškerou vinu svalil na ni. Potřeboval jsem někoho obvinit, a ona se mi k tomu hodila nejvíc. Ačkoliv vím, že si za všechno můžu sám, stejně házím původ svých trablů na jiné. To je obranný systém mého právě končícího života.
Naházel jsem do koše už téměř všechno. Na stole zůstaly jen dva dopisy. Oba přišly dnešní poštou.
První z nich mi poslala Katka a obsahoval toliko jedno slovo: “Promiň.”
Ve druhém mi přišly výsledky testů z nemocnice. Byl jsem HIV pozitivní.
Dneškem počínaje začnu žít nový život.

S námahou jsem dočetl své zápisky ze dne, kdy jsem se dozvěděl o své neodvratné smrti. Uplynulo od něj už dobrých osm let. Ležím v nemocnici napojen na přístroje. Už mi mnoho nezbývá. Tělesné funkce vypovídají jedna po druhé poslušnost.
Blížící se smrt mě nutí k zamyšlení. Prožil jsem plnohodnotný život? Mohl jsem té nákaze zabránit? Nevím.
Poté, co mi přišla ta zdrcující novina, jsem se chtěl nejdříve oběsit, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že jsem sice smrtelně nemocen, ale že ještě nějaký ten pátek můžu normálně žít. Nestaral jsem se, co se stalo s Honzou a Katkou. Bylo mi to upřímně řečeno jedno. Nic jsem jim už sice nevyčítal, ale neměl jsem důvod je vidět.
Přihlásil jsem se do protidrogové léčebny, kde mi vytloukli tu kravinu kokain úplně z hlavy. Konečně jsem mohl zase začít normálně používat mozek. Na smrt jsem vůbec nepomýšlel. Žil jsem v důvěře, že naše pokroková věda najde co nejdříve lék.
Nebavilo mě sedět jen tak s ruka v klíně, a tak jsem si sehnal místo v agentuře, jejímž účelem je boj s narkotiky a šířením AIDS. Stal jsem se jejich živým modelem. Můj tragický osud už donutil hodně “feťáků” k zamyšlení. Někteří z nich přestali. Těm jsem zachránil život. Ačkoliv se můj stav zhoršoval, cítil jsem se sám se sebou čím dál tím víc spokojený.
Tehdy před osmi lety jsem si pořídil dokonce i kotě. Dal jsem mu jméno Filip II. Stali jsem se nerozlučnými partnery. Nejspíš věděl, že umírám, neboť se ke mně choval přítulněji, než je u koček zvykem. Bylo mi líto toho, že ho musím opustit. Nemohl za to, ale silně se ho to dotkne. Hrozná nespravedlnost. Ale Filípek se s tím dokáže porvat. Překlene se přes to, jako já před těmi osmi lety. Tehdy jsem přežil nejhorší den svého života, a pak mi bylo čím dál tím lépe. Dokonce i dnes, v den kdy si pro mne přijde kostra s kosou mi není tak hrozně, jako tehdy.
Psaní mě zmáhá. Další pokračování po letech už sotva napíšu.
A ještě něco: Filípku, promiň, že tě tady nechávám samotného.