O princi Srabochovi.

V jednom království je královské město a nedaleko za jeho hradbami se tyčí nevysoká hora. A v té hoře je jeskyně kam čas od času přilétají draci. Není divu, že jeskyni se říká Dračí sluj a hora se jmenuje, ano uhádli jste, Dračí hora.

Jednoho rána pod Dračí horou sekal vesničan louku, když si povšiml, že se ze sluje kouří. Hned věděl, kolik uhodilo, a že do sluje zase přilétl drak.

Všem je taky jasné, že když přiletí drak, tak bude chtít princeznu a takovou věc je třeba neprodleně ohlásit králi. Vesničan proto nechal kosu kosou a louku loukou a utíkal do královského města.

Běží k hradbám, a již zdaleka volá na stráže: „Otevřete, otevřete mi rychle bránu.“

Ale strážní, kteří se povalovali na hradbách se k tomu moc neměli.

„Přijď jindy. Teď nemáme čas.“

„Jak to, že nemáte čas, vždyť se tam jen povalujete?“, ptá se vesničan.

„No právě. Kdybychom chodili otevírat každému otrapovi, tak bychom neměli čas se válet.“

Vesničanovi se ta odpověď zdála trochu divná. Chvíli o tom přemýšlel, ale když nic nevymyslel, tak znova zavolal na stráže.

„Otevřete mi, jdu ke králi!“

„Náš král Hlouchoň dal vyhlásit, že nikomu nic nepůjčí, prý že sám má málo. Tak teď víš, že se k němu už nemusíš obtěžovat. On k tobě taky nechodí,“ odpověděli stráže.

„Ale já od něj nic nechci, nesu mu zprávu,“ na to vesničan.

„Jakou zprávu? Že ti chcípla koza?“ volali strážní a smáli se přitom, až se za břicha popadali.

„Nesu mu zprávu, že do Dračí sluje zase přilétl drak!“ stráže se hned přestaly smát.

„Pomoc drak! Utíkejme! Zachraň se kdo můžeš!!“ zvolali a utekli.

Vesničan křičel, tloukl a kopal do brány, až jej uslyšela stařenka a otevřela mu postranní vrátka.

„Nač ten povyk panáčku?“ zeptala se babička vesničana, když jej dovnitř pouštěla.

„Jdu se zprávou ke králi panenko.“ drze odpověděl vesničan a utíkal do královského paláce.

Když vesničan vstoupil do sálu, král Hlouchoň právě seděl na trůně a zamyšleně pozoroval mouchu. Vesničan padl na kolena, král přestal pozorovat mouchu a přestal se šťourat v nose, zadíval se na vesničana a řekl:

„Eeeh?“

„Co si přeješ milý poddaný?“, vysvětlil králova slova jeho první rádce. „A mluv nahlas, král špatně slyší.“ dodal. Víte děti, král Hlouchoň byl trochu nahluchlý a taky trochu hloupý.

„Do Dračí sluje přiletěl drak a chce tvoji dceru Huběnu,“ řekl vesničan.

„Výborně! Sláva!“ radostně zatleskal král. Vesničan a dvořané se na něj udiveně podívali a rádce se zeptal:

„Proč se tak radujete pane králi?“. Král na to odpověděl: „Tolik princů už tu bylo. A všichni utekli. Že prý je naše Huběnka hubená a hubatá. Konečně si ji někdo chce vzít za ženu. Hned vystrojíme svatbu, aby si to drak ještě nerozmyslel.“

„Ale pane králi, on ji nechce za ženu, on ji chce sežrat k večeři!“ vysvětloval rádce.

„Jejda, jejda, to je nadělení, co s tím uděláme?“ bědoval král Hlouchoň.

„Pošleme do sousedního království pro prince Srabocha, snad si s drakem poradí.“ radil rádce.

„Dobrá, pošlete hned rychlého posla k princi Srabochovi!“ řekl král.

„Přiveďte rychlého posla Pajdu!“ přikázal rádce.

Netrvalo ani hodinu a rychlý posel Pajda připajdal. Rádce napsal list, král jej třemi křížky podepsal a opatřil královskou pečetí. Pajda vyrazil na cestu. Za tři dny a tři noci dopajdal do vedlejšího království, předstoupil před prince Srabocha:

„Jsem rychlý posel Pajda a nesu od krále Hlouchoně psaní.“ Když princ dočetl královu prosbu, řekl:

„Nedá se nic dělat, musím jít na draka,“ a hned šel do stájí pro královskou kobylu Fňuknu.

Když vstoupil do stáje, Fňukna hned začala fňukat, že když se často otevírají dveře, tak je průvan a že jí bude zima na nožičky a na čumáček, a že nastydne a bude nemocná a že se na to může i umřít.

„Ach jo. A co teprve až se dozví, že pojedeme do sousedního království? A to, že jedeme na draka, to jí už vůbec nemůžu říct, “ pomyslel si princ a řekl:

„Fňukno, osedlám tě a pojedeme do Hlouchoňova království. Tam je tráva zelenější a je tam také spousta krásných hřebců“.

Fňukna ještě chvíli mudrovala, jestli by se to nedalo přivézt. Nakonec jí ale nic jiného nezbylo a musela s princem vyrazit na cestu.

Řeknu vám, byla to hrozná cesta. Fňukna pořád naříkala. Jednou, že sluníčko moc svítí, pak zase málo, a jestli princ neztloustl, že je nějaký těžký a jestli by se v nošení nemohli střídat. Že by chvíli princ nesl jí a pak by se zase vystřídali. Teprve když jí princ pohrozil, že jí prodá a pořídí si pořádného koně, nějakého, který nemluví, přestala si Fňukna stěžovat a už jen vzdychala, aby princ věděl, jak těžký má život.

Když dorazili ke Dračí hoře, už tam byl shromážděn dav lidu. Princezna Huběna tam byla také, uvázaná ke kočáru. Všichni čekali na draka.

Fňukna se začala rozhlížet kolem. Hledala slíbenou zelenější trávu a krásné hřebce.

Když nikde nic neviděla, ani zelenější trávu ani krásné hřebce, došlo jí, že se zase nechala napálit. Než ale stačila si začít hlasitě stěžovat, ozval se z hory devítihlavý zpěv.

„Když drak princeznu svačí,

tak jedna mu nestačí

a řve, že má hlad.

Princeznu, tu hubenou kozu,

přivažte zas k vozu,

a dejte sem ňákou tlustou babu

ať se nadlabu!“

Každá hlava zpívala jinou melodii. Zpěv to byl příšerný, však také byl od příšerného draka. Když drak dozpíval, kočky domňoukaly a psi dovyli, vyvalil se ze sluje kouř a nakonec se vyvalil i sám drak.

„Tak kdepak mám papáníčko?“ zeptal se drak.

„Tamhle. Támhle!“ukazovali lidé na kočár s princeznou. Drak přišel k princezně a otevřel tlamu. Princezna zaječela:

“Fuj, tobě smrdí z tlamy. Cos to sežral?“ Drak zavřel tlamu a řekl:

„Měl strašný hlad a ve sluji jsem ke snídani našel jenom chcíplou krysu.“

„To byla chcíplá asi už dlouho, že?“ řekla Huběna.

„No asi jo,“ připustil drak.

„Měl by sis čistit zuby a nežrat takové hnusné věci. To já bych ti nedovolila. Já bych ti udělala tvrdý režim! Já bych tě vychovala! To bys teda viděl!“ křičela na draka Huběna.

Princ Sraboch na to všechno hleděl s otevřenou pusou. Pak si vzpomněl proč vlastně přijel a zvolal: „Braň se, ty obludo“ a divoce přitom mával mečem.

Drak se k němu otočil a řekl: „Komu tu říkáš obludo, ty vejtaho? A proč tu máváš tím pižlátkem? Asi místo princezny sežeru tebe. Stejně je hubená a její korunka by mi mohla uvíznout v krku“.

Princ Sraboch viděl, že je zle. „Utíkejme, utíkejme!“ zvolal.

Fňukně se ale tak roztřásly nohy, že stála jako přikovaná a nemohla se z místa ani pohnout.

Drak sklonil hlavy k princi Srabochovi a vypustil z nozder trochu ohně a kouře. Princ se vám tak lekl, že si strachy nadělal do kalhot.

„Fuj“ řekl drak „To smrdí ještě víc než ta krysa ráno. Než hubenou princeznu a smradlavého prince, to se raději poletím najíst jinam!“ řekl a odletěl.

Od té doby už draka v království nikdy neviděli.

Tak princ Sraboch zachránil princeznu i království. Za odměnu si nemusel vzít princeznu Huběnu za ženu a na svém zámku žil s maminkou šťastně až do smrti.