Dne 33. 13. se v ranních hodinách objevila u jednoho z domů podivná popelnice. Pan Lojza Lízlej, který se z rána snažil vrátit z hospody domů si všiml, že na místě, kde nikdy nic nestálo cosi je- popelnice. Po neúspěšném pokusu otevřít víko a  vyzvracet do ní obsah z celého dne ho plechová lady počastovala sprostými nadávkami a výhružkami. Poté, co se pan L. s křikem skutálel z kopce, zavolal místní farář Amorek policii, která dorazila pouze s tří hodinovým zpožděním. Místní holič Struhadlo zavolal hasiče, místní hledač paranormálních jevů Vít Orákulum přivolal na pomoc agenty Muldera a Scullyovou. A místní policista (nepřál si být jmenován) Jeliman omylem zkontaktoval Leoše Mareše a jeho kožich. Jak se vše vyřešilo, kdo vyvázl živ a jaký byl osud podivné popelnice?

Jak jsem tak šel, v ruce párek v rohlíku, za krkem foťák, na vodítku poštovního holuba a v kapse bloček s tužkou, uvědomil jsem si jak svou práci reportéra miluji. Stres a napětí, nedočkavost, sem tam pár facek, někdy pár pěstí, někdy zlomenin, někdy i pochvala za dobře odvedenou práci. Jsem jedním z nejhorších reportérů, mé reportáže nikdo nechce a pokud ano, pak je tisknou převážně Nevidomé noviny. Na plat si ale stěžovat nemusím, často mám možnost koupit si i dva rohlíky měsíčně. Když mi dnes poštovní holub Béďa (nemám doma telefon ani mobil) přinesl vzkaz od šéfa z novin, že má pro mě velkou pecku o jakési tajemné popelnici a šek na sto korun za dobře odvedenou reportáž, štěstím jsem se rozbrečel. Hodil jsem na sebe to nejčistší oblečení, které bylo po ruce, odrolil špínu na rukou, abych dělal dobrý dojem, do úst žvýkačku, kterou jsem si na takovou příležitost schovával už od čtyřiadevadesátého; do kapsy blok a tužku. A vyrazil jsem.

            Na místo jsem dorazil s pár minutovým zpožděním, neboť mě zdržela vůně linoucí se z jednoho stánku s párky v rohlíku. Z našetřených peněz, které jsem našel v jedné z ponožek poté, co jsem přeházel celý byt, jsem si dopřál tuto výtečnou lahůdku. Nakonec, s upatlanou košilí a s obličejem zamazaným od kečupu, jsem vstoupil do dění, které změnilo celý můj život.

První, co mě zarazilo byl jakýsi člověk v kožichu, který podivně poskakoval ne jedné z laviček a vydával jakési krákavé zvuky, přičemž ohrožoval skupinku hystericky křičících dívek. Každopádně jsem radši poslal Béďu se zprávou do nedaleké Zoo, aby si vyzvedli tohoto podivného opa. A s pocitem dobrého skutku jsem se začal prodírat houstnoucím davem.

         Poté, co jsem konečně dorazil k centru dění zmožen únavou, když jsem byl nucen přeskakovat po hlavách přihlížejících, abych se mohl dostat do předu, mě zarazila věc druhá. Na zemi v kroužku leželo několik postav zahalených do dlouhých plášťů, kteří bránili přístup k popelnici. V rukou držely transparenty s nápisy : Blíží se konec světa, Jedeme domů,… . Z údivu mě vytrhl hlas patřící neznámé ženě. Mluvila na mě podivným jazykem, domnívám se, že to byla čeština s přízvukem francouzštiny? Nebo snad angličtiny?

„ Tfo jsfou Sfedci Jehovovi, myflí fi, že f tfé popfenici áre úfoni, ktferí je vfemou sébou na sfou pfanetu, because se bfíží konéc sfetá. Máldr is son of the bitch, chcé jét s nímá,fuck!“ říkala tato malá dáma. Moc jsem jí nerozuměl, francouzština mi nikdy moc nešla. Zeptal jsem se jí zda-li je Francouzska. Po dlouhém a krkolomném vysvětlování mi objasnila, že Francouzka rozhodně není, ale že tak často používané „f“ ve větách je důsledek předkusu, který zdědila po strýci. Poděkoval jsem jí za informace a zpracoval pro Vás, milý čtenáři, český překlad-omluvte prosím malé chyby: „ To jsou Svědci Ježíškovi, myslí si, že v té popelnici jsou mufloni, kteří je vezmou s sebou na svou plenu, protože se blíží konec svetru. Máldr je sendvič, chce jít s nima, fuj!“ Původně mi to také moc smyslu nedávalo, ale pak jsem po strastiplném přemýšlení dospěl k názoru, že se jedná převážně o jídlo, plenu a svetr, které mají cosi společného se Svědky Ježíškovi a podivnou popelnicí.

         Po několika minutovém rozhovoru s agentkou Skálovou (nejsem si jist výslovností) a po několika minutovém sledování zápasu vřískajícího opa s injekční stříkačkou zabodnutou v krku (pozn. Op byl uspán a převezen do Zoo, kam se na něj, jako na jediný exemplář svého druhu, můžete podívat za malé vstupné 5KČ) jsem se vydal k svědkům Ježíškovým a chtěl je poprosit o skončení blokády, abych se konečně mohl dostat k tajemné popelnici.  S bločkem v ruce jsem předstoupil před hlavního Svědka a otázal se, jestli by mi umožnili vstup k oné popelnici. Po hrubé otázce zda-li patřím k nim, jsem přesvědčivě odpověděl, že na Ježíška nevěřím, ale že muflon je překrásné zvíře. Díval se na mě podezíravě. Abych ho uklidnil dodal jsem ještě, že pleny sice moc rád nemám, neboť mě posledních pár let dřou, ale jinak, že jsou super- hlavně ty prodyšné druhy. Nejspíš se mu to moc nezamlouvalo, protože mě chytil pod krkem a začal se mnou třást, křičíc mi do ucha nesrozumitelné kletby. V jedné chvíli jsem měl před sebou jeho rozzuřený obličej a pak Béďu klovajícího ho do tváře. Křičící Svědek mne upustil na zem ( naštěstí se mi nic vážného nestalo) a já s vyvrknutým kotníkem a s lehkým otřesem mozku jsem se doplížil k tajuplné popelnici. Při tom sledoval Skálovou, která domlouvala se samopalem Svědkům Ježíškovým, aby ihned opustili prostor. Ano, já Ahmed Ibn Kaška Sámoš Ibn Judha Budha, jsem se  konečně doplazil k mému cíli a započal tak své interview....

                                                 CONTINUE...............