Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Když usneš ve snu
Autor: Můza (Občasný) - publikováno 25.1.2005 (19:10:09)
 

Když usneš ve spánku…

Počkej ještě chvilku, prosím. Klidně se posaď, koukni se mi do očí. Přesně tak, teď už je můžeš zavřít, jenom dobře poslouchej. Jistě znáš ten pocit:…usínáš, nic tě netíží, máš radost z toho, že si můžeš užívat života, a hlavně si ho vážit. To moc lidí nechápe. Myšlenky se do sebe proplétají a vytváří ty nejzvlášťnější obrazy, představy a sny. Cítíš vnitřní klid, už se zase těšíš, že se dostaneš tam, kde tě mohou hledat každou noc – do snu. Víš ty ale jak to tam vypadá, jaké to je když se pohybuješ ve spánku?

Stalo se mi něco, čemu možná někdo těžko uvěří, ty bys ale měl, je to totiž tak trochu i tvá zkušenost.

Cítím se hrozně zvláštně. Před očima rozpoznávám jen temně modrou mlhu, občas se barví do fialova. Chladný vzduch voní domovem, ale i tajemnými dálkami, štěstím, ale i strachem. Na jazyku mám chuť mandlí, borůvek a polárkového dortu. Začínám se rozkoukávat. Jsem v temné místnosti, není vymezená prostorem, jen cítím její přítomnost. Chybí tu světlo, ale i přesto začínám jasně vidět kolem sebe. Purpurová mlhovina, stoupající od podlahy se rozplývá ve výšce mých očí. Snažím se jít směrem vpřed. Mám pocit, že jsem tu sama, a přesto jakoby kolem znělo tisíce hlasů. Cítím se lehounká jako nikdy, stěny kolem mě ubíhají nesmírně rychle, ale občas se zdá, že se ani nehnu.

V tmavém oblaku v dálce přede mnou se míhá tmavá silueta. Že by živáček? V tomhle prostředí mě potěší každá tvář. Pomalu se k ní přibližuju. Je to postarší ženský obličej, natáčí se ke mně čelem. „Kdo jste?“ ptám se směle. „Já se vám divím slečno, že se ještě ptáte, děláte, jakoby to snad bylo důležité.“ Vůbec nechápu. „Prosim vás pani a kde to jsme?“ zjištuju a běhá mi mráz po zádech. „Slečno, děláte, jako byste se nikdy neocitla v téhle situaci.“ „Vůbec vám nerozumím, sem tu poprvý.“ „Aha tak ona je slečna zmatená, tak já vám to vysvětlím.“ Usazená v křesle začínám poslouchat, a ty teď dávej dobrý pozor!

„Milá mladá dámo, jste jistě přemýšlivá duše, plná fantazie, že, takže pochopit tohle nebude těžké. Zkuste si vybavit ten pocit, když doma usínáte, klíží se vám oči, mysl je lehčí než cokoliv na světě. Ten pocit je úžasný. Slečno, a řekněte mi popravdě, necítíte se tak i teď a tady?“ Zapřemýšlím, asi má pravdu. „Napadá vás, proč tomu asi tak je? Asi jste nikdy nezkoušela zjistit, kde se berou vaše sny, že? Zkrátka: jakmile usnete, vaše duše dostane křídla a pookřeje. A právě tohle je chvíle, kdy se přenese na místo, odkud přichází každý sen. Ať už je dobrý, zlý, nebo jen nepatrný, v podobě denního snění. Slečno, představte si ohromný zámek, krásný, záhadný a zahalený do fialové mlhy, která sytí každý sen a každou představu. Držte si ten obraz před očima, kolem modré mraky a chladný vítr. Tohle je to místo, kam se dostane každá duše, jež se oprostí od reality.“ Sedím a ani nedutám. „A ještě poslouchejte, tohle není jentak ledajaký zámek, zvenčí je obklopen balkony, kde se potulují denní snílci. Uvnitř je tohle božské dílo protkáno obrovským množstvím chodeb, které hostí všechny spáče, kteří dokážou svou duši poslat do světa fantazie. V celém zámku se nachází jen jediná místnost, místnost, ve které sídlí Kdosi. Kdosi, pravým jménem Sen.“

„ Promiňte, opravdu Sen?“ „Ano Sen, a prosím nerušte, ještě vám musím něco vysvětlit. Celý zámek funguje tak jak si přeje sám Sen, snílci se dostanou tam, kam je sen bude chtít poslat. „Aha,“ jsem zmatená. „Zámek má ale ještě několik zásad. Každý se pohybuje v takových místech, které odpovídají čistotě jeho duše. Víte, když totiž usínáte, vždycky je něco, co vás třeba trápí, nebo z čeho jste smutná, není to tak? Všechny špatná myšlenky a pocity zatěžují duši. Čím je pak těžší, tím níže se může po zámku pohybovat. Nedivte se pak děvenko, že když máte starosti, zdají se vám špatné sny. Chodíte totiž po nocích chodbami v úplném podzemí zámku, kde se drží černé noční můry. Ale to ještě nic nevysvětluje, dámo. Teď se totiž stalo něco, s čím nikdo nepočítal.“ „Co se tak může odehrát ve spánku?“ jsem nervózní a mám docela strach. „Nikdo si nemyslel, že by se něco takového mohlo stát. Sen, ten, co to má všechno na starosti, usnul. Teď už ti nikdo sny neřídí, jsi jejich vlastním strůjcem, je jen na tobě, koho potkáš…“ „ Počkejte ještě paní, chtěla jsem jen…“

Neznámá žena zmizela za rohem neprostorové místnosti, aniž by řekla sbohem. To je teda šílený, jak se může něco takovýho stát. Je to vůbec možný, že se člověk probudí do snu? Sakra a jak se dostanu zpět? Chci ale do reality? Můžu tu přeci potkat koho chci, nebo co chci? Jakoukoliv věc svých snů, člověka svých snů! Páni, támhle někdo běží, jakási postava. Třeba je to ta vysněná existence, musím jí chytit. Můžu vůbec chytat svůj sen? Asi se zbláznim. Tady chodby končí, co se to děje? To ne, že bych narazila na jedinou místnost v celém zámku? Nahlédnu dovnitř. Chodba to rozhodně není! Bojím se ale spatřit spící Sen. Asi chci odsud pryč, jsem tu už asi tři čtvrtě hodiny. Proplétám se pořád výš a výš, najdu východ?

„ Počkej holka!“ kdosi na mě volá. Nějaký malý kluk. Začínám mít ze všeho strach. „Počkej, chci ti jen někoho ukázat, chce tě hrozně moc vidět.“ „Promiň, já musim jít.“ Cítím, že už jsem byla téměř na hoře a teď rychle klesám, těžkne mi snad duše? Nechci k noční můře! Vidím světle modrou, malý kluk na mě mává a volá: „Sen už se probouzí, ale ty nemůžeš zapomenout na osoby z tvých snů, je jen na tobě, koho potkáš a jak vynaložíš se životem…“

„Tak to je asi všechno, co jsem ti mohla povědět, je to hodně složitý, ale věs, že je důležitý to vědět. Asi už jsi unavený, ale chci jenom, abys to věděl. Dneska ráno jsem koukala na fotky v albech, ta paní, co jsem jí potkala skoro nahoře v zámku, byla to moje teta. Zemřela před patnácti lety, viděla sem ji jen jednou, když sem byla malá holka. A ten kluk, ten ti byl moc podobný, skoro jako bys mu z oka vypadl, takhle vypadal tvůj tatínek, když jsem ho tehdy viděla poprvý, jako malá. Ale teď promiň, musím jít otevřít, někdo zvoní. Teda, takhle pozdě, to vážně nechápu.“

Otvírám domovní dveře. Za brankou stojí postarší paní, nějaký mladík a malý chlapec, rozdávají letáky. Letmo si je prohlížím. Zaujal mě malý fialový papírek. Myslete i na ty, kteří už mezi námi nejsou, na ty, jejichž duše jsou tak lehké, že mohou dolétnout, kam jiní nemohou, nezapomeňte na den dušiček. Usměju se, popřeju jim hezký den, a vracím se zpět. Ty oči, odkud já je jen znám. Záleží jen na tobě, koho potkáš. Všechno mi dochází. Tak lehké duše, že se mohou dostat, kam ostatní ne. V zámku jsou takovou dobu, že znají vše, jak to tam chodí. Když Sen usne, mají šanci varovat živé, mají jedinou šanci, jak jim říct, že život si mají užít.



Poznámky k tomuto příspěvku
fungus2 (Občasný) - 26.1.2005 > Je to zajímavé. Líbilo.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter