Ze zvyku nahlížím občas na Totem a budu to dělat stále. Ze zvyku chodívám spát až kolem šesté ráno, ze zvyku kouřím, ze zvyku se téměř nepřetržitě škrábu ve vlasech, ze zvyku nemlčím právě tehdy, když by si všichni přáli, abych už neřekl ani slovo. Ze stejného zvyku se nedivím, že slova nejsou lidmi zkoušena podle ryzosti, deset opic že překřičí Démosthéna, a maličký moskyt že vyhubil více lidí, nežli všechny velké šelmy dohromady…
Ten moskyt je lež a lež je kořenem všeho zla.
Ve skutečnosti má pravdu Boris Cvek, pokud tvrdí, že je lépe nechat svobodu slova svobodou a nepokoušet se ji radikálně omezovat ani tenkrát, pokud je tato svoboda zneužívána k čemusi tak nechutnému, jako je lež a pomluva. Pronásledování lží a pomluv totiž vyžaduje jistý mechanismus, a ten může být zpětně zneužit k tomu, aby se každý šmejd přistižený na hruškách bránil, že je pomlouván. Je samozřejmě nejlépe, pokud si veřejnost udělá svůj názor kdo a co říká. Přesto nemají být lži a pomluvy ponechávány bez komentáře. Tolik k původnímu tématu fóra. Cílem tohoto článku je vysvětlit, v čem spočívá základní rozdíl mezi satirou a pomluvou. Pokud jej publikuji na Totemu, dělám tak proto, že se aktuálně Totemu dotýká, i proto, že cítím jistou odpovědnost… Pojďme však krok za krokem.
Sofistikovaná literární satira, která se v mnohém podepsala na podobě západní evropské civilizace, nemá v Česku – navzdory obecnému mínění – valnou tradici. Kromě giganta světové satiry Jaroslava Haška, který však bohužel zemřel příliš brzy, se vcelku nemáme kým vykázat, čímž dalece zaostáváme například za kulturou polskou, jejíž jména Gombrowicz, Witkiewicz, Schulz, Mrožek, Milosz a další patří k pokladům globální kultury. (Podrobnější články o prvních dvou jmenovaných připravuji pro internetový magazín Téma…)
Werichovo laskavě stařecké vtipkování na straně jedné, na druhé straně pivní a študácké žertíky Smoljaka se Svěrákem (idolů normalizační kultury) zkreslují v mnohém naše nazírání na satiru jako takovou.
Satira má tolik podob, kolik bylo na světě významných satiriků. Literární věda si vymyslela nespočet legračních slov, kterými se snaží pojmenovat typ autorovy vtipnosti. Skutečně zajímavá analýza, která tvoří doslov k jednomu z vydání Rebellaisova Gargantuy a Pantagruela, se zabývá matematickým poměrem burlesky vůči grotesce v tomto díle, a – v příkrém rozporu s předchozí mínkou literárních vědců – ji stanovila na téměř třicet procent vůči sedmdesáti. I takto je možno k satiře přistupovat: rozlišovat grotesku, burlesku, humor, duchaplnost, ironii, parodii, jinými slovy jedovatost od jízlivosti.
Zamyslíme-li se nad klíčovým motivem satirika, zjišťujeme snadno, že jeho pohnutkou je převážně zloba, omrzelost, znechucení. Listujme v Aristofanovi, Petroniovi, Juvenálovi, Lúkiánovi, Ariostovi, Rebellaisovi, Cervantesovi, Voltairovi, Swiftovi, Gogolovi, Franceovi, Lewisovi, Haškovi, Gombrowiczovi, Hellerovi, Toolovi – abych vyjmenoval jen část těch nejskvělejších, tvořících samo srdce a mozek západní civilizace, setkáváme se vždy s jistou zákeřností, zlomyslností, s větší či menší mírou averze vůči zvykům okolí a s nespokojeností.
Výsměch, kterým satirik počastuje své okolí, se mu většinou vrátí. U satiry platí, že čím vzdálenější jsou cíle výsměchu čtenáři, tím srdečněji se směje. I proto satiry nestárnou. Čtenář se jistě mnohem více pobaví, uvidí-li zesměšněného člověka z minulých věků, nežli sebe samotného. Satiře, ať je sebebrilantnější, se zpravidla vytýká literární ubohost a jejímu autorovi zapšklost. Postavy jsou označeny za nepřirozené, děj za vykonstruovaný, jazyk za primitivní, forma za mizernou a myšlenky za plytké. To patří k řádu světa.
I když satiře nikdy nebude patřit zasloužené místo královny literárního umění, je třeba si uvědomit, že v malém kroužku vyvolených je jen nepatrná hrstka způsobilá věnovat se právě satiře. Zdá se, že každý se umí posmívat, ale není tomu tak. Aby satirik byl satirikem, musí mít především mnohem širší znalosti a rozhled, nežli kterýkoliv básník. Musí být soustředěný na detail s pečlivostí vědce a schopný rozletu do nebes s gestem proroka. Potřebuje s jistotou vládnout celou škálou stylů. Vše, čemu se jiní literáti věnují celý život, musí satirik ovládnout, vstřebat, zařadit do arzenálu svých zbraní a pokračovat dále. Musí být filozofem, básníkem, romanopiscem i povídkářem. Čím větší díl kultury své doby – a zde je třeba podotknout, že satirikovi nesmí nic páchnout – dokáže absorbovat, tím výše se může nade svou dobu povznést. Jaký typ úšklebku satirik svým časům věnuje, to už pak záleží na jeho povaze.
Existuje nespočet technik, jak psát satiru. Zdá se ale, že nikdo nevystihl ducha Satiry lépe, než její kouzelník a čelní exhibicionista Lúkiános ze Samostaty (120-180 n. l.), když svůj pravdivý dobrodružný román nazval „Pravdivými výmysly“… Satirik fabuluje stejně jako kterýkoliv jiný umělec, v technice této fabulace však tkví celé jádro satiry, celá její filozofie, celý rozdíl mezi satirikem (což je velmi čestná funkce) a nejhanebnějším, nejodpornějším, co v rámci legálního světa existuje – pomlouvačem.
Je jasné, že satirik bude nazýván pomlouvačem vždy, když svým úderem přesně zasáhne cíl. Jelikož úder satirikův není smrtící, zotaví se oběti velmi brzy a napřou společně sílu k revanši. Je zde však jeden podstatný rozdíl mezi jedovatou slinou pomlouvače a satirikovým kabaretem, ať už satiru pořádá zasmušilý a přísný Juvenál, nebo rozmarný Voltaire. V satirikově duši – i když je tak zmučená a unavená, jako byla duše askety a světce této bohyně, Jonathana Swifta – plane světlo. Je to prudké a zlé světlo realismu, touhy po pravdě a po ráji, který satirik dosáhnout nemůže lapen na zemi. Satirik by se nikdy nesnížil ke lži a k pomlouvačství. Využije-li konkrétní žijící postavu – třebas i nenáviděnou – situuje tohoto člověka do fabulovaných kulis. Už v tomto okamžiku vykročil ze smradlavé stoky pomluv a přešel alespoň na nejnižší stupínek schodiště vedoucího k trůnu Satiry, vytvoří frašku. Naopak útočí-li na konkrétní jev, či konkrétní existující místo, potřebuje postavu smyšlenou. Nikdy by se nesnížil ke lži, či samoúčelnému hanobení kohokoliv.
Satirik je totiž vždy faktickým moralistou. Jeho vnitřní morálka se může diametrálně odlišovat od morálky obecně panující, přesto však existuje. Satira je jeho zbraní, umožňuje mu hromadit argumenty svého vnitřního světa proti světu vnějšímu. Satirik je vždy v permanentní válce se svým okolím, je to terorista, avšak – v jeho srdci září prudké bílé světlo, světlo zvláštní a mimořádné čistoty, která nemusí vždy a nutně splňovat obecně přijímaná kritéria.
Satirik může cítit nechuť vůči – například – prezidentu Klausovi. Čím hlubší a zásadnější důvody jej k této nechuti vedou, čím obratnějším spisovatelem je, tím závažnější a přesvědčivější satiru může vytvořit. Právě existence důvodu odlišuje satiru od posměvačství.
Zopakujme si tedy. Satirik smí psát pravdivé výmysly, ale nesmí se uchýlit ke lži a k pomluvě. Od pomlouvačství satirika odděluje fabulace kulis (pokud jde o reálnou postavu), nebo fabulace postavy v případě reálných kulis. Satirik může psát i čistou pravdu – jako dělá na mnoha místech Hašek a Juvenál – zde však musí být nejopatrnější. Říká-li pravdu o žijících lidech věda, že jsou sdostatek směšní sami o sobě, nesmí říkat nic jiného, než pravdu. Naplnění tohoto kritéria staví satirika mezi umělce na místo, které mu přísluší dle jeho schopností, a odlišuje jej od nejodpornějšího hmyzu intelektuálního prostoru – pomlouvače. To, že nevyvolává konflikt bezdůvodně, že jsou jeho úmysly čisté a přes všechnu životní zatrpklost vlastně dobré, odlišuje satirika od posměvače, další špíny světa.
Někdo mi namítne, že parodie může být zábavná i zcela bezdůvodně. Ano, ovšemže. Komu však přísluší takováto zábava? Přes nevídané rozšíření formální vzdělanosti a demokratizaci západního světa lidé zůstávají a zůstanou rozděleni podle svých přirozených vloh na intelektuální elity, střed a spodinu, které je pohříchu nejvíce. Podle parodického klíče lze zesměšnit při troše literárních vloh vše. Koneckonců, proč ne, pokud se komusi chce věnovat přepisování starých knih…
Avšak bezdůvodná „parodie“ skutečného, žijícího člověka je skutečně zábavou spíše pro nižší vrstvy společnosti. Je to posměvačství, které nemá se satirou nic společného, a rozhodně to není čin hodný pochvaly.
Říkal jsem, že satira vyžaduje mimořádně nadané jedince. Co víc. Je třeba si uvědomit, že satirik bude souzen i za své motivy v míře, kterou jiný umělec nepozná. A i když jsou jeho motivy čisté, bude posuzován za to, jaké cíle si vybral a po jakých zbraních sáhnul. Proto také považujeme Zmelounění Claudiovo za literární poklesek, zatímco Swiftovy pamflety hodnotíme dosti vysoko.
Jestliže se redakce Totemu rozhodla bez výstrah a obstrukcí tolerovat sprosté pomluvy a nazývat je „parodiemi“ a „satirami“, nic s tím neudělám. Jsem však povinen právě jako člověk, jehož literární ambice se ubírají tímto směrem, ostře zaprotestovat a úvest terminologii na pravou míru, i když sám terčem těchto pomluv (možná zatím) nejsem.
|