Jaro, léto, podzim, zima a zase jaro

Kim Ki Duk

Obraz, film korejského režiséra Kim Ki Duka Jaro, léto, podzim, zima a zase jaro je především filmovým obrazem pouti člověka tímto světem. Jeho největší předností je výtvarnost, která zdařile nahrazuje fabulaci, jež zde ustoupila do pozadí. Film se odehrává na jistém korejském jezeře, které je lemováno špičatými kopci s hustým lesím porostem. Ve scéně stvořené touto krajinou se Kim Ki Dukovi podařilo mistrně využít vší barevnosti, kterou krajina mírného pásu během roku nabízí. Dějově, jak název napovídá, se film skládá z pěti části, kde každá je ve svém názvu metaforou jistého období lidského života. Hlavním hrdinou je mnich Young-su Oh (jeho jméno zazní ve filmu v podstatě jedinkrát), který od útlého dětství vyrůstá se svým mistrem v domku (miniklášteru) umístěném na hladinu jezera. Jezero tvoří přirozenou bariéru mezi jejich (duchovním) světem a civilizací a jakoby hraje roli symbolu klidu a míru. Do života mladého mnicha vstoupí dívka (Yeo-jin Ha, její jméno nezazní snad vůbec J), která přijela na jejich ostrov ticha hledat uzdravení ze své nemoci. Naprosto přirozenou cestou se mezi těmito hrdiny vytvoří milostné pouto, které mladému mnichovi nedovolí pokračovat v jeho duchovní kariéře. Světský život, který je ve filmu popsán jen náznakem, se ovšem Young-su Ohovi nestane místem naplnění, spíše naopak, jeho cesta se opět (za poměrně dramatických okolností) navrátí na začátek, k životu na jezeře. Film, přestože reflektuje jisté základní principy lidské existence, je nijak neverbalizuje a základním jeho komunikačním prostředkem zůstává, místy až meditativní, výtvarnost. Kim Ki Dukovi se tak podaří vyhnout leckterým klišé, která ve filmech s touto tématikou leckdy nacházíme. V závěrečné části filmu se objeví sám režisér a scénárista filmu, Kim Ki Duk. Rád bych Vám tento film doporučil a to nejen proto, že ve sto třech minutách filmu, je počet replik stlačen přibližně na dvacet:).

Režie, scénář, střih: Kim Ki Duk

Kamera: Dong-hyeon Baek

hudba: David Holme

Korea – SRN, 2004