|
| |
 |
Jak se máme doma dobře
Autor: Tepes (Občasný) - publikováno 4.4.2001 (00:06:48), v časopise 9.4.2001
|
|  |
Jak se máme doma dobře
Žijeme v zemi, která je sice rozlohou malá, politiky nevýznamná, kulturně docela nezajímavá a sociálně dosti špatná, ale je naše.
Patří nám velké podniky, po letech úspěchu teď pomalu krachující. Vlastníme spoustu peněžních ústavů, sice se zahraničním kapitálem i vedením, ale přece alespoň s českou značkou.
Lesy máme, co na tom, že jsou místy tak vykácené, že vlastně už ani žádné nejsou. Řeky máme zaplaťpánbůh docela čisté, o těch několika malých haváriích se naštěstí nikdo nedověděl. Zvěř nám již sice neběhá v tak hojných počtech, ale tu stovku zajíců bychom snad našli.
Naše města jsou sice plná smogu, ale berme to tak, že New York je na tom hůř.
Silnice máme docela nové, vlastně jen dvacet, třicet let staré. Vláda se také drží. Skoro bychom řekli, že žijeme bez větších politických a infarktových změn.
Trapasy si děláme stále, co na tom, že teď už nikoho nezajímají. Inflace a stagnace trhu u nás zdomácněla, nezaměstnanosti se tu také zalíbilo.
Lidská chamtivost nás ani v nejhorších a nejtěžších chvílích neopustila, láska se naopak konečně odstěhovala,snad s našimi nedávnými sousedy do Kanady.
Národní hrdost známe z televize, možná ji i někteří pocítili, když jsme vyhráli v Naganu.
Když si vyjdu za náš dům, přejdu sídliště plné uvřískaných dětiček a pobíhajících psů, odbočím kolem čadící kotelny a menší neplánované skládky odpadků, vyhnu se našim méně přizpůsobivým občanům, pak se snad dostanu k lesu. Radostně se vždy zadívám na ten malý kousek přírody, uprostřed té lidské džungle. Nad hlavou mi místo ptáků vrčí letadla s práškovacími chemikáliemi, snad to pole dá letos více obilí, abychom nemuseli být zase o hladu, místo po zelené trávě si to vesele šlapu po obalu od čokolády, nakopnu plechovku od piva, škoda, že ani ono nebylo české, a vyhýbám se dírám, které tu nestačili zamaskovat zloději dřevin.
Obezřetně se vyhnu místu, o kterém vím, že se zde scházejí nekalé živly.
Zahlídli mě a teď na mě vesele a docela radostně volají. S díky odmítnu jak cigaretu marihuany, tak i stříkačku s něčím tvrdším a dobrácky jim doporučím, aby toho taky nechali. Na hlavě mi přistane kámen, můžu mluvit o štěstí, že poblíž nebyl nůž nebo něco horšího .
Projdu lesem, ztratila jsem pouze bundu, někomu se zachtělo i mých bot a dokonce i ten svetr, co nosím pouze do lesa, se líbil. Po ulici si to razím nahá ale veselá. V dálce zahouká policejní siréna. Stěží vysvětluji policistům, že nechci budit veřejné pohoršení, že jsem byla jen okradena. Evidentně je to nezajímá a já kočím s pokutou víc něž přemrštěnou v policejní cele předběžného zadržení. Ráno vyfásnu ještě pokutu za znečištění cely a můžu jít zase domů.
Určitě si stopnu nějaké auto, cesta je i ve dne docela nebezpečná.
|
|
|
