Malé kuřátko šlo hledat svou maminku, která se již delší dobu nevracela domů.

Hledalo všude, až najednou se mu radostí rozjasnila očička; „Maminko! Moje milá maminko!“ Ale maminka mu neodpovídala. „Maminko, maminko, copak mě neslyšíš?“ volalo ze všech sil až se kuchyň otřásala – nic, žádná odpověď. Volání ale vzbudilo pana Nováka, který do té doby odpočíval na otomanu po dlouhém pracovním dnu.

Kroky…, dveře vrzly…, klapot zámku…, Prásk!

            Kuřátko se leklo a běhalo od stěny ke stěně. „Pomoc! Maminko POMOC!“

Pan Novák byl ale bystrý. Po kuřátku chňap a už ho držel – každý koutek rtu se dotýkal svého ucha.

„POMÓC! POMÓÓÓC!“ volalo kuřátko srdceryvně, ale maminka mu pomoci nemohla.

            Rána…. a kuřátko už nevolalo. „Kuřátko mé milované!“ objala jej maminka.

            Ztichlou kuchyní rozlehla se věta; „Na večeři si dnes skutečně pochutnáme!“