ouvej (Občasný) - 1.12.2004 > Tak jo, jestli říkám, že tenhle typ poezie je takřka nenapadnutelný, myslím tím, že pokud je autor dost chytrý a vymyslí dost komplikovaný obraz - většina lidí se bojí sáhnout za strukturu toho obrazu - co se za ním skrývá.Ty obrazy jsou tak osobní - že interpretace bývá nemožná. Čtenář mnohdy může jen souznít pocitem, který báseň vyvolává. Pokud je autor zručný - a text formálně nedrhne, navíc je unášen i melodičností - a nesmysly se snadno schovají za celkovou zvukomalebnost. Což se tomuhle dílku daří. Navíc jsem si všimla u autorů, kteří trpí přebujelou obrazností jak dětským lišejem, že závěr je většinou nosný v tom smyslu, že něco sděluje. Možná, že sám autor u tohohle typu tvorby ke konci dospěje k tomu, co vlastně se MU ZROVNA CHCE psát, a tak to tedy v posledních řádcích napíše. Čtenář, usmýkaný a podrápaný, jak se prodíral houštím a spletí předchozích obrazů, si oddychne, že konec dobrý, všechno dobré, a že vlastně je to celé výborné.
V jakém případě prorůstá ve slinách líh? – ale fuj, a potom, proč by kterákoliv ona měla ctít coby dominantního nějakého vopilce s lihovým dechem? A navíc – SLADCE (druhé fuj). Novotvary jsou dle mě slova, která něco sdělují. Nevím, co si představit třeba pod podulicí. Barevné horkání ti spolknu – i tu představu, jak se stáčí k ostrůvku tramvají.
Vlákenka z hnízd – padající – ani v dalším textu mi nevysvětlíš, co si pod tím představit. Tenhle text podle mě postrádá kontinuitu – prásk po čtenáři vlákenky z hnízd, co tlučou na stažená ramena, cože? Jaká ramena? Stažená, stažená, no představu to evokuje ledajakou, stažená ramena vlastní ten, kdo se bojí? nebo to platí jenom pro ocas stažený? Když to nějak rozdýchám, prásk po mně mrazem, co taje z mezistájí – mezistáj jsem schopna přijmout, nějaký význam jsem schopna mezistáji určit. V mezistájích, kde taje – samozřejmě musí ržát koně, plný plyn – i tenhle posun jsem schopna přijmout. Náhle překvapení – „na nich mokré psaní - díky ti“ – stojím tu s hubou otevřenou. Na čem je psaní - notabene mokré (kurnik, těch přívlastků už jsem vážně spolkla víc než dost). Takže na čem je? Že by konečně na těch tajemných vlákenkách z hnízd – na zdech mezistájí? – kurnik, že by nakonec na těch koních? Vlákenka z hnízd – hnízdo jako symbol takový všeobecný – je většinou domov. Tady zcela evidentně ne, pokud tedy to mokré psaní není pro maminku. Což si nemyslím. Pokud má dílo přece jenom jakous takous kontinuitu, přestože jednotlivé verše nepasují k sobě, dle takřka milostného závěru to vylučuji.
Od krémové kávy – jsem schopna přijmout takřka celý text. Vyzdvihnu svlačce šatů – ty jsou výjimečně krásné, spolu s váháním rukou – trošku mě tedy rozhodí mladý slíbený přístav, mladý věkem (jak jinak, kurnik?), slíbený prameni. Ha, hurá, jsme u názvu, jsme u začátku – kdy jakýsi pramen horkání se stáčel k ostrůvku tramvají. Se nám to zacyklilo, vzbuzuje to pocit ukončenosti.
No, těšila jsem se na větší pochutnáníčko. Tohle skutečně snad ani příliš obrazné není, to jsou jen obrazy pro efekt skládané k sobě, pucle, co nepasujou. To je můj pocit.
A protože to tolik čtenářů oslovilo, a zdálo se jim to úžasné, platí to, co jsem napsala nejdřív.
