Expresní Doručování Evidentních Nesmyslů

 An Express Delivery of the Evident Nonsense 

      Tentokrát se Bůh otec blížil k nebeské bráně důstojnějšími kroky než obvykle, kdy si jen tak zaskočil poklábosit se sv.Petrem, jediným tvorem tady na výsostech, kterému dopřál výsadu individuálního uvažovaní. (I když tato výsada po pravdě vyhovovala spíš Bohu samotnému. S kým by si jinak chodil poklábosit.)

       Pokaždé, když se blížil k honosnému oblouku, objímajícímu pevná ebenová vrata (alespoň tomu se nejvíc podobala), s těžkým kováním (budeme mu pro jednoduchost říkat zlaté), a spatřil zářící nápis EDEN (dobrá, nebudeme mu říkat neonový), musel se v duchu pousmát. V době, kdy ten nápis tvořil, musel být v  opravdu  povznesené náladě. To bylo ještě v době dávno před babylonským zmatením jazyků, takže ten název musel být každému z lidí srozumitelný.

        „Asi jsem jim dal málo smyslu pro humor“, říkával si Bůh pokaždé, „že po celá ta staletí ještě nikdo nerozluštil, co ta zkratka vlastně znamená.“

       Pousmál se při té vzpomínce, ale v zápětí se zarazil. Petr právě nehlučně dovíral mohutná vrata. Ne že by to bylo u vrat něco tak neobvyklého, ale tahle vrata už řadu staletí otevření nepamatovala. Pro subtilní duše dobývající se do nebes bohatě postačovalo okénko v levém křídle, kterým Petr ostražitě kontroloval, kdo že mu to klepe na nebeskou bránu.

        Petr se taky zarazil. Věděl dobře, jak je Pán pyšný na tolik proklamovanou výlučnost své vševědoucnosti, a nerad vidí, když Mu do ní někdo fušuje. Tentokrát to ale nevypadalo ani na malou bouřku. Hromy v chlívku a ustájené blesky nejevily nejmenší známku neklidu.

        „Dobře’s učinil Petře. Právě jsem ti chtěl to zprovoznění připomenout. Řekl bych, že za pár století tady máme ty nevděčníky zpátky.“ obrátil se Bůh laskavě k Petrovi.

        „I toť, Pane,“ odvětil Petr, „kdo ví, jestli to nebudou jen desetiletí. Jak už začali s klonováním, tak to už je na spadnutí.“

        A oba jen svorně pokývali hlavou. Vyhnání. Taková hloupost. Výsada individuálního myšlení byla největší odměnou a darem, které se mohlo těm nevděčníkům dostat. To se ví, že jim to nemohl Bůh předat v úhledném balíčku s růžovou pentlí. „To s tím zákazem a jablkem“, vyklouzla najednou Petrovi hlasitá myšlenka, „to byl vážně dobrý nápad. Taky by jim všichni ti andělé a nebeští tvorové záviděli, kdyby si jen mohli uvědomit, že na Zemi jsou lidé proto, aby si mohli užívat věci, které si nikde jinde užít nemohou.“ 

        „Tak, tak,“ pokračoval Bůh, ve slibně se rozvíjejícím klábosení, „to začnou u ovcí, pak přijdou na řadu orgány, a než se nadějí, budou mít místo lékařů genetické inženýry.“

        „A vzápětí zmizí další ze dvou nejstarších řemesel, jen co zjistí, že už se nepotřebují rozmnožovat.“, málem skočil Pánu do řeči Petr, který nemohl propást ojedinělou příležitost dotknou se tématu, možnost jehož procítění mu Bůh při udělování individuálního myšlení prozřetelně nedaroval. 

        Jako obvykle začal jeho protiřečník okamžitě odvádět pozornost stranou. „To jsem zvědav, kdy jim tentokrát dojde, že všechny klony mají kolektivní myšlení.“ 

        Petr si rychle uvědomil, že nezbývá než slibné téma opustit. Aby co nejdříve vymazal malou vrásku, která se vždy při této příležitosti objevila nenápadně mezi božím obočím, začal vychvalovat nápad s paralelními prostory. „Aspoň, že máme dost místa, kam je po převýchově na anděle umístit.“, pochvaloval si.

        „A všechno to začne nanovo“, povzdech si Bůh a už, už chtěl dodat „ještě, že už v tom máme bohatou praxi“ , ale Petrův výraz ho včas zarazil. Hned Mu bylo jasné, že trochu přestřelil. V pauze, která se počala trapně prodlužovat, Ho napadla spásná myšlenka. „Co kdybychom tentokrát zkusili něco jiného, než prach a žebro?“