Když se opiju, mluvím sprostě
Petr vstal od stolu a šel zaplatit svůj bramborový salát. Prodavačka ho zkoumavě přejela očima. Byl vysoký a bylo mu kolem osmnácti. Měl sebevědomé vystupování a jeho největší výhodou bylo, že ať řekl cokoliv, vyznělo to chytře a zajímavě.
Linda mezitím četla v parku knížku. Byla drobná a blonďatá a knížky četla dost často. Její výhodou bylo, že většinou neříkala nic, takže nikdo nemohl hodnotit, jestli je to chytré, nebo ne.
Scházeli se u ní doma. Bydlela jen se starou babičkou a byla o dva roky starší než Petr. Snažila se studovat literaturu, ale moc jí to nešlo. Babička byla naštěstí skoro hluchá…
Petr řekl prodavačce cosi ohromě chytrého a vyšel z bufetu. Venku bylo hnusně. Koupil si ve stánku cigarety a pak čekal
u přechodu na zelenou. Zapálil si tenkou drahou cigaretu (kouřil jedině kvalitní, ale zato pořád) a přešel ulici. Začalo slabě pršet (Linda v tu chvíli vstala, schovala knížku do batohu a vydala se k domovu.) a ulice vypadala, jakoby neměla začátek ani konec. Došel k jejímu domu a zazvonil, ale nikdo neotvíral a tak se schoval pod stříšku a čekal. Pršelo už silněji a velké těžké kapky se tříštily o kachličky chodníku. (Linda právě vycházela z parku a začínalo jí docházet, že po několika vteřinách strávených na ulici bez chránících korun stromů se jí začnou šaty lepit k tělu a mokré pramínky vlasů k obličeji…)
Zapálil si další cigaretu. (Linda prošla malou křižovatkou, dvěma ulicemi, až došla do té, ve které stál dům její babičky. Byla celá mokrá a začala jí být zima. Zrychlila krok.) Petr zpozoroval, jak se zpoza rohu vynořila postava v dlouhých květovaných šatech. Linda.
„Nejste trochu mokrá, slečno?“ zeptal se , když došla k němu. Otřepala se od deště jako pes a neodpověděla. Odemkla těžké dveře a oba vystoupili do chladné chodby. Vzal ji kolem ramen a dal jí pusu na tvář.
„Jak dlouho jsi šla tímhle lijákem?“
Odhodila si mokré vlasy z čela: „Jenom z parku. Ale je mi zima.“
Vyšli nahoru po schodech a Linda odemkla .
„Měla by sis dát teplou sprchu…“
Linda se otřásla: „Fuj, už žádnou vodu. Dáme si teplej čaj.“
Vešli do malého tmavého bytu a zuli si boty.
„Skoč se převlíct, uvařím zatím ten čaj.“
Byt byl přeplněný nábytkem a harampádím, na postelích přehozy a v rozích místností ohromné fíkusy. Petr vešel do kuchyně
a vzal z poličky dva hrnky s květinovým vzorem a zlaceným okrajem.
„Chceš do toho cukr?“
„Ne, díky…“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
Do kuchyně vstoupila babička.
„Áá, dobrý den Petře. Já spala.“
„Dobrej, babi.“
„Musím jít nakoupit.“
„Já vám tam skočim, venku je dost hnusně,“ trochu zakřičel, aby ho slyšela.
„To byste byl hodnej…“
Nakoukla do hrnce. „Zase čaj?“
„Dáte si? Můžu vám uvařit ten dobrej jahodovej…“
Babička zavrtěla šedivou hlavou a usmála se . „Jste moc hodnej, ale ne, děkuju.“
Pak odešla z kuchyně a Petr zalil čaj.
S po okraj plnými hrníčky přešel přes chodbu do Lindina pokoje. Stála ve spodním prádle před zrcadlem a sušila si vlasy.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se a položil hrníčky na noční stolek.
Linda vzdychla. „Ani se neptej…“
„Zase nic?“
Zakroutila hlavou. „Pro změnu mě zkoušela ta baba Kaplanová. Je na mě fakt vysazená…“
„Dej si ten čaj.“
Linda si přetáhla tričko přes hlavu a oblékla si kalhoty z hrubě tkané látky. Sáhla po čaji.
„Hm, je moc dobrej,“ usrkla. Posadili se na prošlapaný koberec, čelem k sobě, hrníčky se zlaceným okrajem mezi nimi jako křehká hradba. Na okna dorážel déšť.
„V šest potřebuju odejít,“ řekl Petr a naklonil se dozadu, aby přivřel dveře. „Slíbil jsem bábince, že jí zajdu nakoupit, takže máme tak dvě hodiny.“
Linda pokrčila rameny. „Zítra mám sbírat jahody u tety… Takže se asi neuvidíme. A pozítří…“
„Odjíždíš, já vím.“ Petr vzdychl. „Zasraný jahody.“
„Nebudu tam dlouho…“
„To se říká vždycky. Měsíc je strašně dlouhá doba. Jeden odejde, má spoustu nových zážitků ve vlastním světě a co pak,
až se uvidí? Nedělám si iluze, Lindo…“
Linda trochu zrudla. „A co mám podle tebe dělat?“
Petr pokrčil rameny.
„Ty to nechápeš, měsíc je strašně dlouhá doba…“
„Petře, já tě mám ráda, to nic neznamená?“
Chytil ji za ruku, ve které držela hrníček, až se trocha čaje vylila.
„Ale jo! Jasně že jo… Ale bojim se, že nebude… Měsíc je strašně-“
„-dlouhá doba, já vim,“ doplnila ho rozezleně.
Pustil její ruku.
„Promiň, já vim, teď už je trochu pozdě na nějakou snahu. Naposled se spolu vyspíme a v neděli ti přijdu zamávat k vlaku,
a pak půjdu a ožeru se a budu celej den sprostě nadávat…“
„Proč to takhle říkáš?“
Petr se zamračil. „A co kdybych šel na ty jahody s tebou?“
„To nejde, je tam teta a tak…“
„No, to do toho našeho posledního dne dáváš fakt hodně.“
Linda se dotčeně otočila a zavrtěla hlavou. Vstala. Stála teď k němu zády a tlumeně říkala: „Když dovedeš říct tohle, tak…“
„Tak co? Kurva, tak co? Máme poslední dvě hodiny, poslední dvě zasraný hodiny! A sedíme tady jak kreténi a nadáváme si za bezcitnost! Jak ve stupidním dojáku!“
Vstal a objal ji.
„Kurva, tak už dost.“
Vypadala polekaně. Pak se ale zasmála.
„Jo, tohle je náš svět,“ souhlasila.
Petr si ji odnesl do postele.
Vlak odjížděl v půl osmé ráno. Chvilku stáli na nástupišti a sledovali tabuli s odjezdy vlaků. Pak Petr Lindě pomohl nastoupit do vlaku a podal jí kufr. Rozloučili se.
Když mu její okénko zmizelo z dohledu, chvilku ještě stál na nástupišti, a pak pomalu odcházel. (Linda seděla v vlaku, sledovala jeho zmenšující se postavu a přemýšlela, čím to, že vždycky když se Petr opije, má chuť sprostě nadávat.)
Nádražní restaurace byla špinavá, ale levná.
|