nalívám čistýho: slovo je míjení

-slunce je úsečka-

-jablko přenosné-

-c-je-úst-nedočka-

-já-před-kost-je-

-luna-cest-sečka-

-opřen-

-nač-seč-

-před-

-čas-

-pře-

-

(Ozve se pár nesmělých tlesknutí, která brzy umlkají. Slovo si bere - kde se vzal, tu se vzal - první řečník.)

První řečník: Ehm. Ehm. No, já si, soudruzi, myslim, že todle je teda typická ukázka toho zpustlýho kapitalistickýho umění, že jo. Umění má bejt pro lidi a co je todleto, „slunce je úsečka“?! Slunce, jak všici můžeme vidět, je kolečko. Co je kolečko, to neni úsečka, že jo. Já si myslim-

(Náhle je přerušen kde-se-vzavším-tu-se-vzavším druhým řečníkem.)

Druhý řečník: No... Ano. Tady soudruh má v podstatě pravdu, i když to vyjádřil, abych tak řekl, jaksi laicky, ale i toho je nám, soudruzi, zapotřebí. Ten pohled zdola! Mně, jako literárnímu vědci, by nevadilo, že básník vidí slunce jako úsečku, může se koneckonců jednat o důmyslné ztvárnění vztahu mezi - mezi - ehm - abych tak řekl - sluncem a člověkem, jakási metafora, které předcházelo synekdochické nahrazení slunce jeho paprskem, ehm. Ale já se ptám, soudruzi, potřebujeme takové synekdochy? Vždyť koneckonců, co je to synekdocha? Náhrada celku částí! Potřebujeme my dnes nahrazovat celek částí? Nepotřebujeme, soudruzi! My si dnes můžeme dovolit v literatuře napsat vše naplno! Dnes, v době, kdy-

(Náhle je přerušen kde- zkrátka, objevil se třetí řečník.)

Třetí řečník: Ano, ano. Naše doba nepotřebuje planých experimentů, jež jsou cestami, které nikam nevedou. Abych vás neuvedl v omyl, my pochopitelně nejsme proti experimentu jako takovému, ale i takový experiment musí být angažovaný, musí mít svou pevnou ideovou základnu! Dnes naštěstí již víme, kam cesta skutečně vést má: k člověku! Já před kost je! Hřbitovní poezie let třicátých nám nadělala v kultuře pěkné zmatky, ale teď máme, zaplaťbůh, vše plně pod kontrolou. Soudruzi!

První řečník:

Ty, země česká,

jaká jsi hezká,

jaká jsi krásná

na jaře zrána.

Na dvoře k traktoru

přilítla slípka,

zdali tam zrno

nenajde.

Druhý řečník: Ehm. Já, jako literární vědec, mohu říct, že tohle je příklad moderní angažované poezie, která dostála svému úkolu - ehm - svým úkolům v životě moderního člověka. Od takzvané frézistické poezie, ehm, se, jak si jistě všimne i laik, pronikavě liší moderní formou, už ten rým krásná/zrána, ehm, se ve frézistické poezii nevyskytuje. Můžeme tedy říci, že jsme opět učinili krok, ehm, vpřed.

Třetí řečník: Musím přiznat, že ačkoliv sdílím názor svého soudruha předřečníka, měl bych přece jen výhradu celkovému vyznění básně. Ono „nenajde“ na konci zdá se mi příliš negativním. Na druhou stranu však, když o tom přemýšlím, možno říci, že tím je vytvořeno v básni jakési pnutí, které, ano, dává procítit hloubku strastiplné existence, nejistota, kterou v recipientovi verš zanechá ohledně osudu slepičky... Soudruhu, nevíte, zdali slepička nebyla slepá? Výrazně by se tím posílilo sociálně-třídní vyznění básně. Bez celkového kontextu, nevíme-li, kdy byla báseň vytvořena...

První řečník: To je moje. To sem si teďka vymyslel.

Druhý a třetí řečník unisono: Výborné. Bravo. Autentické? Autentické! Geniální.

Hlas:

Ohněm mě spal

a pozři zemí

kostmi jsme němí

kostmi jsme včera němí

Druhý řečník: Je třeba se zajímat o aktuální problémy! A já, ehm, jako literární vědec ti říkám, že ten tvůj psychologický deníček stojí za hovno.

(Řečníci se berou za ruce a tančí za zpěvu písně „Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám.“)