Do svítání zbývá už jen hodina pouhá,
v nohách postele sedím a přemýšlím,
proč mi srdce svírá tahle prastará touha,
nevím to a nevím to, nic netuším.
Poznat dávné světy by má mysl chtěla,
nejde to a já se kvůli tomu trápím,
náhle něco odchází pryč z mého těla,
z ničeho nic deku bílou krví skrápím.
Za chvilinku tělo svý pak z výšky vidím,
necítím však marnost, lítost, vůbec nic,
duše má odchází pryč ze světa lidí,
do míst kde nic není, do míst bez hranic.
Teď už našla konečně co najít chtěla,
teď už našla konečně ten nadpozemskej klid,
zbavila se přítěže v podobě mýho těla,
pochopila pravej význam slova ŽÍT.
|