Ladění:

Arcanum boni tenoris animae

(=dal jsem si Starobrno (pozn. aut.))

v zaplivané Žuráni 

pomalu taky jihnu k zažloutlým záclonám

je skrze okno město našišato –

tak, že ani sv. Ján

nestojí na mostě.

Předehra:

Po Brně chodím Janáčka

potkal jsem něco si broukal

nesoulad hýbal mu knírem

Slečna v knihkupectví nikdy neslyšela

jméno Canetti ale zahrála mi

čtyřicetivteřinový koncert na své vlasy.

Interněco:

Zelný trh trhá večer.

Blatný v mé kapse ještě nedopsal elegie –

sedneme spolu a večer sedne nám do klína,

Ivane!:

On mlčí, to já mluvím

Ivane, i Svitava je smutná,

vinohrady smutné v tomhle říjnu

a každý tvůj verš je traverza,

já vím, i blázinec je traverza

(shrabovat listí v parcích…“)

tož tak, že klaun procedí tisíc

a jednu slzu

za chvilku smíchu

(„a první nezemské ano

je zvuk hroudy,

dopadnuvší na rakev…“)

prostor je někdy důležitější než čas

(jako teď) Brněnský krokodýl mě polkl,

ty mě hltíš rytmem

(„nad městem letěly šaškovy střevíce,

překrásně letěly, jako dva tažní ptáci…“)

jenom se dívat, Ivane, jenom se procházet

Jenže! Je lehké ztratit rozum

povědomí soudnost sebeúctu, Ivane!

Brno je pořád všude kolem

Skrytá ulička, pokřivená fiála na fasádě radnice

Lamentace (Ivane):

ale azyl pro básníka nedostupný

nemožný nevěrohodný

moudré mlčení nemožné

lhostejnost nepřijatelná

lhostejnost lákavá

lhostejnost nemožná

uzavřenost svazující

nemožnost bezvýchodná

manifestace směšná

lhostejnost všeobecná, Ivane!

Hypermodernita peklo nezaviněné

peklo bez ďáblů (an sich)

nezodpovědnost

bezzodpovědnost, Ivane!

(„možná, že v chladném větru,

který od včerejška duje,

Nějaká vlaštovka se právě rozhoduje,

Že odletí.“)

Bez rozhřešení (Závěrem):

A proto narážíme co nerozumné můry

do skel milionů luceren

v touze být svobodní čekáme pomoc shůry

a domýšlíme, co mělo být