|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Večer je kousek dne, kdy se stmívá a slunce jde za horizont spát.
„Kam chodí vůbec slunce spát?“ ptá se dítě večera. „Slunce chodí spát daleko, abychom mi mohli vládnout.“ „Ale teď už jdi spát, jsi ještě moc malý.“
Stmívá se a maminka pomalu dítě uspává písničkou. Pobroukává si v rytmu vánku, který lehce ohýbá stromy.
Maminka odešla a dítě se začalo bát. Vítr už není vánek. Právě začal burácet. Za okny je zima. Ve vzduchu voní nějaké nesplněné dětské přání. Dušička, která se trápí, nemohouc usnout. Snad mu paní tma a pán večera pomohou přání splnit. Večer kyne hvězdám znamení, že mohou nastoupit. Začíná večerní neobvyklý, lidským okem nedohledný bál. Hvězdy si vzaly sametové šaty a tancují do rytmu. Vítr jim hraje a zpívá. Je to zvláštní pocit se na tento nevšední výlet dívat. Jakoby slyšel zacinkat zvonky – zvonečky. To paní tma se směje. Vše je zde až magicky kouzelné. Stébla trávy se ohýbají a něco mezi s sebou hubují. Krásná atmosféra nedává přízrakům spát. Nastala hodina duchů. Čarodějnice vzlétají ze svých bydlišť. Hejkalové z vřesovišť. Vítr se uklidňuje, zpívá pomalejší songy. Nastává hodina ranní. „Jdeme spát!“ nařídí večer ostatním. „Musíme své představení ukázat jinde.“ „Na shledanou.“
Slunce už vychází, rozednívá se. A malý klouček usíná. Vše se mu zdá. V dáli zvonky zvoní a kopyta klapou. Večer, tma, hvězdy a vánek odjíždějí.
|
|
|