Když jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na vysokou školu, měl jsem před sebou vidinu dlouhých, skoro čtyřměsíčních prázdnin. Když jsem se před pár dny probudil měl jsem na čtyřměsíční prázdniny několik matných vzpomínek beznadějně rozmělněných alkoholem.
První den školy. Nic jsem neponechal náhodě a nastavil si čtyři budíky. Všechny jsem pohotově ve spánku zamáčkl a vzbudil se jen o půl hodiny později, což dávalo tušit, že se tentokrát do školy opravdu těším a budu ji brát smrtelně vážně.
Aby také ne. Vysoká je přeci něco úplně jiného než střední. Vzhledem k tomu, že jsem touto frází deptal v průběhu prázdnin svou teprve středoškolsky vyspělou sestru, zafixoval jsem si v hlavě, že středoškolák je sice něco, ale teprve vysokoškolák je něco víc. O co je víc, to jsem nevěděl.
Informační kurzy jsem zvládnul na jedničku a dokonce jsem při imatrikulaci měl tu čest setkat se tváří v tvář s děkanem. Hrála státní hymna a následně nám přečetli imatrikulační slib. Možná to bylo naopak. Nevzpomínám si, dal jsem si předtím pár doušků kořalky na posilněnou. Poté jsme šli po jednom k děkanovi, potřásli si s ním pravicí a pronesli slavnostní: „Slibuji.“ Tolik jsem se bál, že zapomenu, co mám děkanovi říct za slovo, až jsem pro jistotu zapomněl, co mu vlastně slibuji. Jestli to byly pravidelné návštěvy hospod a používání indexu namísto podložky na pivo, nemá se čeho obávat. Jistě zaútočím na červený diplom.
Následně jsem byl vyplivnut napospas vysokoškolským mukám.
Prvních několik pondělních přednášek jsem v klidu prospal. Zajímavé bylo, že jsem začal spát při přednášce ekonomie a probudil se u přednášky z práva. Změnil se však jen profesor a pár lidí kolem mě. Sáhodlouhé monology přednášejícího byly stále stejně monotónní.
Nicméně následná podvečerní cvičení z matiky jsem už prospat nemohl. Bylo nás ve třídě znatelně méně a každý byl na ráně. Sice jsem před sebou udělal hradbu z mikiny a zimní bundy, ale profesorka otevřela okno, a tak jsem musel hradbu přesunout na sebe. Tím jsem se připravil o možnost obrany.
Pozdravila nás, něco chvilku povídala o zkouškách a testech, a pak začala psát cosi na tabuli. Dělal jsem, že si píšu a kreslil si do sešitu kosočtverce. V tu chvíli se ale profesorka bleskurychle odpoutala od tabule a vystřelila do pléna otázku tak prudkou, že by se i Haškovy betony daly s hrůzou na útěk:
„Tak schválně jestli víte, co je to kartézský součin?“
Tak to jsem samozřejmě nevěděl.
„Tak co třeba vy, víte?“
Vidím, jak profesorka pokýváním hlavy vyzívá k odpovědi kluka za mnou.
„No, víte?“
Kluk za mnou se asi styděl, protože stále mlčel. Chtěl jsem se první hodinu zachovat jako charakter a trochu si šplhnout, a tak jsem se otočil a pobídl ho: „No tak vole, přece se neztrapníš hned první hodinu. Taková banalita, nestyď se a povídej.“
„Ne, vy. Jak jste otočený.“
Polil mě studený pot a otočil jsem se zpátky.
„No, tak víte?“ ptala se profesorka a upřeně na mě koukala. Nebyla sama. Spočinulo na mne stovky, tisíce, milióny očí. I přesto, že nás bylo ve třídě sotva dvacet.
Snažil jsem se lapat po dechu. S bravůrní nenápadností jsem se podíval na vedle mě sedící kamarádku. Její odvrácená hlava mi dala najevo, že si právě zlomila vaz.
Spíš ale spokojeně podřimovala a nechala mě napospas matematické apokalypse.
„Hm… no… tak to nevim,“ vysoukal jsem ze sebe s přiblblým úsměvem.
„No, ale… taková banalita.“
Každopádně musím konstatovat, že jsem začal své vysokoškolské studium na výbornou.
Ale sestře ani muk! Jinak bych se jí už totiž nemohl posmívat, že jsem něco víc... |