A potom, potom nastalo ticho, nekonečné za temnou oponou, slepé oči spatřily mrtvé město, s branou životu navždy zavřenou.
Prokletá duše nedošla pokoje, bloudí ve stínech celá staletí, věštec u cesty co nikam nevede, marně hledajíc její rozcestí.
Samota v samotě spojuje krásu, odevšad a odnikud, stále bez děje, neskonalý běh strachu a času, trn uvadlé růže předem varuje.
Kroky beze stop míří blíž, otázky umíraj na jazyku, pozdě bylo vždy, pozdě je již, kroky se vzdalují bez následku.
Zpoutaný věk na kolech zlomených, míří do stanice dávno zmizelé, pozdní lítost z nocí bezesných, ty noci proradné, ty noci probdělé. |