Prolog:
Jsem Málo bláznem pro tebe Vyšlehaná
Jsem Málo fotrem pro tebe Vypasená
I.
....ale asi tomu vůbec nerozumím
A všechny chcete usedlého vtipného sexuálního sponzora s kterým si budete hrát na lásku
V teplé nudě před televizním upírem
A pak už jen kvůli dětem
Pak ani to ne
Vás nechci
Hledám blíženku
Spiklenku se kterou jsem prožil dětství
Které jsem s ní neprožil
Máme spolu tajnou dohodu
Že vždycky když se potkáme
Zakryjem si oči dlaněma
Abychom zahlédli dětství
A skleněný květ v tvojí dlani...
Asi bych měl zase číst Březinu
Jenže on nemiloval jako já, přestože byl Jebavý
Je to jako poslouchat Hlas Ameriky v roce 1980 v jižních Čechách
A na nádvoří Karlova Hrádku ti natrhat lesní jahody
Tančit sám a tančit sama acid jazz
V Mersey2000 v roce 1996
Jet ve vyleštěném autopřívěsu Evropou s tajným posláním
A umývat dlaždičky v umývárce dívčí sekce intru
Abychom se letmo dotkli
A já ti mohl darovat skleněný květ
Když odjíždíš na dalekou cestu
Na smrt
Ale ty tu nejsi
Sedím si sám na hraně
Na doutnající hranici mezi některými světy
Uvnitř jsou překrásné pokoje s přesně střiženými keři
A krása a teplo a nuda
A milost Boží
Venku rozeklané skály spoušť vichřice láva nespoutané výhledy
A krása a zima
A milost Boží
A strach
Neumím žít tam ani tam
Znám prokletí obou světů
Marně se tě, Bože, ptám:
Jsi tu?
Na hraně mezi
Extází a depresí
Poustevnou a postelí
Hospodou a kostelem
Záchodem a výčepem
Tančírnou a dětským pokojem
Madonou a kurvou
Domovem a housem
Na plotě mezi blázincem a sídlištěm?
II.
Ne, žádné světy nejsou zlé Všude je tvá milost, možná Jen tady to smrdí Na dýmající hranici mezi některými světy
Ne, já si to nevymyslel - já bych rád usadil se někde, jako jiní Však nezbývá mi než na hraně stát a dohrát tuto komedii Na podivné hraně stát Na osamělé výlety se vydávat Do všech těch tak cizích světů Nepochopitelných Tak vábivých Cizích
A najít v nich jediný tón Který mě oživí Rány zacelí
Ale stejně mi nevěříš že z ní nemůžu vystoupit CO !? Že si na to jen hraju abych byl zajímavej No co - Nevěř! Chcípla bys tu za vteřinu!
Ale člověče už mě sereš a začínám se tě bát Začínám tě mít rád V tvém hledání V tvém šílenství V tvých objetích V tvých obětech
Ale - proč mi nepomůžeš?
III.
Někdy
Se stane zázrak -
Ta hrana pode mnou se rozhoupe
Rozplyne
Zavalí svět a já unášen do ztracena
Jsem na chvilku doma
Všude
Já
Unášen unášen odplavován
Se zavřenýma očima ale bdělý jako nikdy
Smrtí milován
A všude nás vítají
Rozdávám svítící duhové květy smrti
Které převedou každého přes její hranu
Nerozumím ničemu a jen se usmívám
A sem tam někdo
Mi dokonce i rozumí...
A je krásně na té vlně
Když hroby se otvírají
A to podivné světlo za skalami už není tak podivné
Nejstarší zvířata světa ožívají
Praskot tisíce let spících kostí
Neviditelné je zjevováno
A tam na severu
Na královské dálnici zahlédl jsem bok sedmimílového hada
Starého duhového hada v stále mladé kůži
Otvírajícího bránu do dalšího dějství
Teď už skutečného
Mýlil jsi se bratře Morrisone
THIS IS THE START!
Jeho hřbet proplouvá těsně pod hvězdami
Břichem boří naše věže
Duhové šupiny zevnitř osvětlovány
A ta hudba
Není cukrově andělská jak jsem myslel
Je to chór tepen
Tep srdce světa
Z mrtvolné ztuhlosti probuzené
My,
Šílené děti čekáme tu na déšť
Na jeho ocelové kapky
Jak nadějné je v tomto tanci obstát!
Vzpomínáš si, moje milá
Jak nám bylo dovoleno
Sednout si hadu na hřbet
Objímat jeho teplé tělo
Jeho řeči rozumět?
Naše nahá těla jsme ozdobili šupinami
Skleněnými květy života
Jen tak z radosti
A had se rozjel
Vítr nám chladil zanícená čela
Zavřeli jsme tak strašně unavené oči a hladili se
Hladili naše zpocená těla všude
Země se před námi otvírala
A nebe bylo všude
A byla to jízda o které básníci narkomani a světci
Jen dětsky žvatlají
Nerozuměli jsme ničemu ale chápali všecko
Nechápali jsme nic ale rozuměli všemu
Větru který jsme předjížděli
Slunci propasti poslední lucerně
Růži bazénu prostřelené dlani
Křídlům znamením myším stínům
Hadu srdci dětství lásce
Lásce...
My,
Dva blíženci jsme se blížili k tomu světlu
A narazili hlavou o skálu
O neviditelnou bránu
Ale bylo to něžné
Had pod námi proplul a my se dívali přes to sklo
Do krajiny Eorim
A děkovali že přes všechny ty naše zkurvený životy
Kdy jsme rozbíjeli skleněné květy
Nám bylo dovoleno dostat se až sem
AŽ SEM!
Nastavovali jsme naše hladová těla paprskům
Naše těla co vraždila jiná těla něhu lásku...
Roztáhli jsme ruce nohy a přijímali
A děkovali
A byli jsme s Ní
Byli jsme spolu
Věděli jsme že toto dětství už nikdy neztratíme
A taky nikdy nezopakujeme
Zapomeneme ale neztratíme
A ono nás provede peklem
Nezáviděli jsme těm za oponou
Snad jen trošku
Tak, ale nejen proto, jsme se zase museli stát lidmi
Otočili jsme se
Spatřili tu hrůzu dole
Šalom Jšrael! .
Ale nebylo žádný dole žádný nahoře
Nechtělo se nám tam
Do těch sraček McDonalda Sarajeva Černobylu tanků ve Lhase Televize Nova rozvodů blázinců a sebevražd
Ale kdo už?
THIS IS THE END, my brother Jim!
IV.
A muž šel po ulici a žena šla po ulici
A svítili svítili v těch sračkách
V tom pekle v tom dusnu
Aspoň malou chvilku svítili
Ale taky mrzli a zhášeli lucerny
A posrali všecko všecko ale...
Bylo toho příliš
V nějaké vteřině si na to vzpomněli
Ale nemluvili o tom nemluvili
Psali o tom básně
Žili básně beze slov
A měli deprese a děti a...
Touhu
Uvidět aspoň chvilku
Znamení hada
Skleněný květ
Ukrytý tak hluboko tak hluboko...
Ale
Nikdy se na tý ulici už nepotkali
Nikdy se nesetkali
Každý sám se učil neumírat
Mezi zombiemi ochutnávat dno
Dvě zombie na dně světa kde nejde se už pohnout
Dvě děti které se nesměly potkat aby
Tam kde nejde se už pohnout
Pohnuli se
Poddali se řece
Sedli si pod strom
Osedlali hada
Máš
Ještě tu duhovou šupinu
Nebos jí vyměnila
Za zlatý obojek?
Myslíš
Že by nás had znovu svezl
Že nebudeme v hrůze prchat do pouště
Před jeho deštěm
Tak jako mnozí
Jako my dva
Už tolikrát?
Ale ty tu nejsi
Sedím si sám na hraně
Na dýmající hranici mezi některými světy
Ale
Něco se děje
Hrana se začíná zas vlnit
Ustrnutí ze mě padá
Co když sedím stále, moje milá
Na hraně hada?
Co když sedím si na cestě
A měním si ji v mrtvou zeď
Dělící nedělitelné
Do očí mi, hade, hleď!
Už dost bylo keců
Víra v ohraničenost zemí padá
Jsem člověkem
Nejezdí každý na hraně hada
Slepý jedu na hadu
Něžně nocí
Projíždíme pomalu zahradami k ránu před rozbřeskem
Kterého domu se dotkneme tam se život jednou zrodí
Který strom pohladíme osype se květy až přijde jeho čas
Které zvíře nás pod hvězdami překvapeně uvidí probudí se z věčného spánku
Pod Jitřenkou pomalu
Něžně ránem
Slepý jedu na hadu
Stejně je tu krásně
Aji na té hraně když
Ostří to a jiskří k čertu víc než by mělo...
Třeba jsem já tou ženou která má takto zažehnout
Duhový květ
Tak už tě ani nehledám...
V.
A až se potkáme znovu mezi hvězdami
Nebo v kanále nějakého hroutícího se města
Budeme se hladit
My
Šílené děti jediné Bohyně
Pak skončí tento matný tajemný
Krutý něžný přetěžký
Sen......
|