|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Tenhle zajíček ve mně vzbuzoval mnohem složitější pnutí než ostatní. Už když jsem držela jeho papíry v rukou a všimla jsem si, že se na jejich hřbetech třpytí několik stařeckých skvrn… Měl maturitu, což je u nás na baráku velká vzácnost. Jeho diagnóza zněla: kuplířství. Do toho slova se vejde spousta věcí, které mě enormně zajímají. A nejen proto, že jsem psychiatr.
Když ho přivezli na příjem, vypadal přesně tak, jak jsem si představovala. Tak přesně, až mi z toho bylo špatně. Asi sto osmdesát, postava jako z fresek v Sixtinské kapli, až na to, že ho obtáčela nezapomenutelná kobra tetování. I tu kobru jsem odhadla předem.
Říkám, že mi bylo špatně a před naším prvním pohovorem jsem se třásla. Mimochodem bachaři mi vykonávají obrovskou službu tím, že sedávají až za dveřmi a nechávají mě s mukly o samotě. S nezvykle živým výrazem mi podal obvyklou verzi. Pomáhal kamarádkám, občas je vozil za zákazníky, a když to prasklo, svedly to na něj. Z jeho papírů jsem věděla, že ve skutečnosti se tam toho dělo mnohem víc.… Nemohla jsem odtrhnou t oči od hlavy kobry na jeho pravé paži. To se mi ostatně při rozhovorech s mukly stávalo často, celé minuty jsem pozorovala jejich živočišnost. Přitom jsem jim chtěla opravdu pomoct, a nejen proto, že byli zhruba ve věku mého syna. …Prohlížel si mě a já jsem si po dlouhé době uvědomila svoje kostěné obroučky a károvanou halenku.
Chvíli poté jsem s předstíranou dobromyslností nabídla mladičké právničce, se kterou jsem sdílela kancelář, že převezmu čtení mohutné Lebrmanovy korespondence. Druhý den mi donesla bonboniéru, kterou jsem triumfálně pozřela spolu s písmeny jeho prvních dopisů. Pečlivě si udržuju dvacetikilovou nadváhu. Kdybych se snažila, mohla bych ji srazit na patnáct kilo, ale já radši směruju svou energii jinam.
Zpočátku si psal asi s pěti ženami, což je na zdejší poměry dost vysoké číslo (většina muklů dříve či později stejně končí na nule). Ty dopisy, to byla literární díla. Šíře jeho slovní zásoby a jeho neomalenost mě dostávaly. Na baráku se rychle zabydlel. Bachaři brzy začali dávat k do brému, jak v noci nahý slézá z Druzkovy palandy. Tyhle zvířata se okamžitě zkřiví, jakmile je odseknete od druhého pohlaví, nejsou jako my…
Po pár měsících jeho korespondence zeslábla a začínaly se v ní opakovat stále stejné obraty.Lebrman povykoval po chodbě, urážel mě drobnými žertíky tak jako ostatní. Známky, peníze, cigarety…Neustále si ode mě něco půjčoval a nebyl schopen to vracet. Dozvěděla jsem se, že dětinsky přemlouvá ostatní kluky z cimry, aby mu říkali Baron Kobra. Asi nejvíc jsem do něj proni kla při návštěvě rodičů. Rozpačitě tam seděli a dlouho s Lebrmanem mluvili o luxování, které předtím pravidelně vykonával on.. Ještě teď vidím jeho matku, jak si z návštěvní místnosti starostlivě odnáší chlebíčky. Od těch chlebíčků vedla spojnice k masivním řetězům, které měl Lebrman na krku, když přišel. Inteligence jeho otce mi vysvětlila lexikální úlety v jeho dopisech. Přistihla jsem se, že v Lebrmanovi začínám vidět jen jedno z těch dětí, které se slepě ženou proti vězeňským zdem.
“Paní Charvátová, já vás mam celkem rád,” řekl jednou na konci našeho rozhovoru vesele, on říkal vždycky všechno vesele a výsměšně. “Trvalo mi dlouho, než jsem si vzpomněl,” dodal o něco tišeji. A já věděla, že je zle. Měla jsem jednat hned, když tehdy přišel na příjem. Mohla jsem se dát přeložit, nebo spíš jsem mohla požádat o jeho přeložení a ne se jen v noci převalovat v posteli a myslet si, že se na to prostě nemůže přijít. Právě tenhle způsob uvažování sem přivedl většinu muklů, až teď mě to praštilo mezi oči.
Lebrman jel dál. “Tehdy sedmadvacátýho září před třema rokama ste byla celkem hustá, pani Charvátová. A tahdle informejšn se všema výživnejma detailama vo mý bejvalý zákaznici by tu mohla leckoho zajímat.” Nesnáším, když tyhle chlápci vyslovujou moje příjmení. Vždycky se samozřejmě představuju smyšleným křestním jménem. A stejně mi sluchátko těžkne v rukou, když tam volám a jasně se snažim vysvětlit koho a proč mi mají poslat...
“Co chceš?” vyrazila jsem ze sebe. “Mobily, piko, vycházky navíc, v ničem z toho já nejedu, to neni můj styl.” Mám mukly naposlouchaný víc, než dávám najevo.
“Pro začátek bych chtěl to, co mi dlužíte ze září před třema rokama. A to jen vzhledem k tomu, že jak dobře víte z mejch dopisů, jsem v tomhle ohledu už dost vyprahlej.” Měla jsem ho vlastně tam, kde jsem mukly vždycky chtěla mít. Návrh, trocha nátlaku, dohoda ke vzájemný spokojenosti… Jenže tentokrát jsem měla být dole já.
“Drž hubu, ty hovado,” chtěla jsem zařvat, i když před druhýma mluvim zásadně spisovně. Ale pak jsem si uvědomila, že takhle se na cimrách ječí, když jde o založený ponožky a že větší sílu prokážu, když si nenechám vnutit cizí jazykovej kód. Takže zpět.
“Mlčte Lebrmane,” zasykla jsem ledovým tónem, který používám jen výjimečně, “lhal jste mi během sezení, vymýšlel jste si v dopisech, bojíte se i zvuku svého vlastního jména….” A moje levá ruka (další nahnědlá skvrnka na jejím hřbetě!) psala konečnou diagnózu Karla Lebrmana: bájná lhavost. |
|
|
