Na rohu ulice

      Na rohu ulice se vždycky střetávají dva světy, stejně jako v dálce na obzoru. Muž v křiklavě žlutém obleku, který mu bezvadně sednul, se zastavil právě na onom místě a přemýšlel kudy dál. Ten pocit máme někdy každý, každý si někdy položí otázku – kterým směrem se mám vydat, do kterého světa se vrhnout, které dveře otevřít.

Muž v žlutém obleku zůstal stát na chodníku a pro lepší rozhled – zapálil si cigaretu, z níž několikrát rychle po-

táhnul. Jelikož bylo bezvětří, kouř ho po chvíli zcela zahalil a nebylo už vidět ani žlutý oblek, ani muže, ani on neviděl žádnou z ulic, domy které je lemovaly, ostatní chodce, dokonce ani chodník pod sebou neviděl. Takové

bylo bezvětří. „Musím se rozhodnout rozumně, hlavně nic neuspěchat“ říkal si muž zahalený v oblak dýmu a dál kouřil jednu cigaretu za druhou. Nikdo z ostatních lidí si ho nevšímal, protože každý měl na spěch a ti, kteří právě nespěchali postávali stejně jako on, tu s cigaretou, tu s roztaženou mapou, v níž horlivě listovali, anebo jen tak schouleni do teplého kabátu, že jim vykukoval jenom vršek hlavy a mnohdy ani to ne.

       Jak je vidět, na rohu ulice bývá rušno, všeobecný shon a zmatek, neboť ti, kdož  nestáli, ale se zarputilými výrazy v tváři hnali se tam či zpátky,  brzy se hnali  zase nazpět a tam. Zkrátka, jak bludné ovce, jak pomatený hmyz rojí se tito lidé, aniž by pečlivě zvážili a určili svůj směr a cíl.

       Čas od času se stane, že tudy prochází kdosi,  kdo nemá zdaleka teplý kabát, ani zářivý, slušivý oblek, často ani mapu nemá a nebudí vůbec důvěryhodný dojem, jelikož kráčí prostředkem ulice, nedrží se při kraji a jde přitom tak pomalu a lehce.  Nemáme rádi tyto chodce, neboť se téměř nikdy nevrací, jdou odkudsi někam, jakoby cizinci a přitom jistojistě jsou zdejší.