Tvá slova někdy zazní úsečně a studí,
až všechna radost vyprchá.
Ledová ruka sáhne po tom v hrudi.
Strach, co jsem zkazila, se šmodrchá
do zdlouhavého sebeomlouvání.

Tak sebepochyby se nesmlouvavě vzbudí
a vnucuje se kapek proud.
Obviním sebe, pateticky prudím,
chci, i když zbytečně, pláč spálit v troud
a nedočkat se spánku do svítání.

A anděl strážný volá slunce zpoza obzoru
ať se jen vrátí o pár hodin zpátky nahoru,
že se tu musí udát jedno usmíření.

Kde slunce nebylo, teď je, kde bylo, není.