|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Proč se učit francouzsky? Autor: furat (Občasný) - publikováno 7.6.2004 (22:16:12)
|
| |
P R O Č S E U Č I T F R A N C O U Z S K Y . . .
Jednou ke mě přijel Renné, francouz, na výměnný pobyt, taky tanečník.
Ve škole nám řekli, že je vše dobrovolné. Nikdo ty kohouty doma nechtěl. Jenže s tou výpravou z Bordeaux to bylo již dohodnuté, a tak se nedalo couvnout. Ředitel se rozhodl, že půjde za příklad. Hrdě vyhlásil v rozhlase, že on sám si k sobě ty syčáky vezme rovnou tři! Nezabralo to. Nikdo další se jako dobrovolník nepřihlásil. Mělo to být v létě a nikomu se nechtělo zatvrdn out v Praze a starat se o zmatené Bretaňce. My, celá ta třídní banda, jsme byli již dohodnutí na bezvadnej tah, tam na jihu u rybníků. Měli jsme to tam válčit celej týden. Těšili jsme se jako malý děti... a najednou... bác ho! Všechno to padlo! Snažili se nás uchlácholit, že se na oplátku zas podíváme příští rok do Bordeaux... nepomohlo to. Vztekali jsme se a s nikým z těch profesorů nemluvili. Takovej podraz!... A pak najednou přišli s těmi penězi... za každýho francouze nám prý na ruku vysolej tisícovku! Chtěli si nás udobřit... Situace se tím rázem změnila. Na Francii, na tu jsem kašlal, ale ty prachy se mi hodily... všichni jsme najednou byli jak míliusové... tváře se nám rozjasnily... o kohoutech jsme již neřekli křivého slova... dveře v ředitelně jsme málem vyvrátili z pantů.
Robert, stará držgrešle, si na sebe napsal skoro půlku autobusu... bydlel v garsonce! Řekl, že jich pár dá k tetce do Nuslí a pak měl ještě nějaké známé v Libni... prevít nenasytnej!... až když jsme mu začali vyhrožovat rozbitím kokosu, tak dal pokoj... nakonec jich ulovil jen pět...
Já jsem tak zištnej nebyl, mě stačil jen jeden... nejlépe nějaká holka... s tou takový problémy nejsou... nakonec na mě vyšel Renné... čert ho vem!
To němčináři, syčáci, nám záviděli. Prorokovali nám samé problémy, tajemně se chichotali a předháněli se v předpovědích, co to k nám přijede za ksindl... sami měli ošklivé zkušenosti... kdysi jim na výměnný pobyt přijel plný autobus neonacistů z Mnichova... celou tu bandu vzali na prohlídku Prahy... na Náměst í míru se nešťastně nachomýtli k nějaké demonstraci anarchistů... všechno se to tam začalo řezat... hlava nehlava... měli z toho pak pěknou polízanici... ale záměr jim nikdo nedokázal...
Přijeli v létě, ti Francouzi, na začátku prázdnin. Vyzvedli jsme si je u autobusu, rozebrali a odvezli domů. Renné, hned jak jsme přijeli do Klánovic, si to nakvartýroval ke mě do pokoje, zabral mi postel a usnul. Nechal jsem ho, jak byl, a šel si po svých... Probudil se až druhý den, vyžral celou lednici a pak znovu chrápa l. To se mi celkem zamlouvalo, alespoň dal pokoj... ale třetí den, to už začal otravovat... probudil se v půl pátý, s úsvitem, začal se mnou třást, že prej se chce jet podívat do Prahy... dělal jsem, že mu nerozumím a spal dál... Renné, to byl nezmar, hned začal courat po bytě a třískat vším, co mu přišlo pod ruku... až když na něj vyběhl otec, tak dal pokoj...
Do Prahy jsme pak jeli až ve středu, měli tam nějaký sraz se svou skupinou... odvedl jsem ho tam... vydali se na prohlídku Starého města... se spolužáky jsme využili chvilku volna, zapadli do hospody a kohouty hodnotili... chudák Robert dopadl nejhůř... vyfasoval nějaké satanisty... tetce v Nuslích prý už zařízli tři slepice... furt mu vyhrožujou, že dostane na budku...
To Jeňák, prevít, měl tu nejhezčí kost z celého zájezdu... žádná výhra to ale nebyla... pořád by někam chodila... stála už ho takovejch peněz, že ta tisícovka bude jen chabá záplata...
Nejlépe dopadl Maty... ten jeho, Pierre, seděl celej den doma a čuměl na telku... neměl s ním žádný st arosti... mohl se poflakovat venku...
Já si taky neztěžoval... kdyby jen ten Renné víc spal... přemýšlel jsem, že bych mu dával nějaké prášky...
Druhý den jsme se, já a Renné, vydali na prohlídku Klánovic... zkoukli jsme nádraží a pak to vzali po hlavní nahoru až ke škole... furt mi něco říkal, žvatlal ty svá slovíčka, a já mu houby rozuměl... ale kýval jsem hlavou a dělal, že je mi vše jasný... pak jsme to vzali ke kostelíku, kde se mu moc líbilo... ukázal jsem mu památník... popsal mu hrdinství padlých.. . jeho to ale moc nebavilo a furt čuměl na kostel... řekl jsem mu, že v tajné kryptě pod ním je schovaná vzácná relikvie, chomáč Kristových vlasů... byl to ateista, ten Renné, ale dovnitř se chtěl dostat za každou cenu... naštěstí bylo zamčeno...
Šli jsme d ál. Dostali jsme až ke koupališti... jelikož bylo pod mrakem, osmnáct stupňů a foukal studený vítr, vzali jsme to oklikou a zapadli do lesa na prohlídku borového háje... to už mě dost bolely nohy, a tak jsem koukal, abychom byli co nejdříve doma...
Renné b yl z výletu nadšenej... já doufal, že ho to věčný chození otráví a dá konečně pokoj, ale ten neřád furt neměl dost...
Druhej den jsme teda jeli zase do Prahy, na vlastní pěst. Jelikož jsem už neměl žádný peníze, donutil jsem Renného, aby proměnil ty svý franky, kterých měl naškudleno až hrůza. Chvíli se sice vzpouzel, ale pak se dal umluvit a najednou to všechno bylo veselejší... z toho výletu jsme se vrátili až k ránu, prvním vlakem...
Renné zas dostal období klidu... dva dny prochrápal... vrtalo mi hlavou , jak je možný, aby člověk tak dlouho spal... ležel tam na posteli jako zabitej... ani se nehnul... až jsem začínal dostávat strach...
V pondělí ráno ho ale zase chytl rapl... chtěl mermomocí na Karlštějn... když jsem mu řekl, že to tam všechno nedávno vyhořelo, byl rozhodnutej pro Hlubokou! Buď vidět Hlubokou, nebo raději zemřít!... blázen jeden!... dělal jsem, že nic takovýho neznám... co to k čertu ta Hluboká je, Renné? říkal jsem mu a on byl zmatenej, že něco zase zkonil a tak o tom už nemluvil...
To by la jedna z věcí, která mě na něm tolik vytáčela, ta jeho výslovnost totiž... kolikrát jsem mu nerozuměl ani slovo... vždycky něco huhlal a já akorát kulil oči... mluvil proti všem francouzským pravidlům... ta jeho výslovnost, to byl děs! Jednou jsem mu ukázal naši učebnici a trpělivě mu vysvětloval, jak se které slovo správně řekne... snažil se, chudák, ale nebylo mu to nic platný... ten si to s sebou ponese až do hrobu, tu mizérii!
Odjeli pak ve středu odpoledne. Autobus měli u naší školy, u konzervatoře. Ředitel tam stál a domlouval s nimi na září nějaké představení, zas balet. My s Renném jsme se tam přihnali až jako poslední, obalení těmi jeho pitomými kufry...
Ta chvíle, kdy jejich autobus zmizel za Rudolfinem, ta byla krásná. Nic nás nemrzelo. Chudák R obert měl ksicht celej omlácenej, od těch satanistů... cestou domů rozlíceně řval, že nenávidí Francouze!... před nima se to říct neodvážil... tak to teď ze sebe musel nějak dostat...
Jeňák nám všem dlužil spoustu peněz... kvůli tý krásný holce si rozpůjčoval kde mohl... ale mlčel... proti kohoutům neřekl jediného slova...
Já si taky nestěžoval... zbylo mi ještě dost prachů z těch rozměněných franků od Renného... Maty, prohnanej lišák, prodal tomu svému, Pierrovi, onu starou Teslu, na niž čuměl celý týden. A za pořádnej balík! Ten z toho byl na větvi, ten francouz. Černobílou televizi viděl prvně v životě...
Jen němčináři, syčáci, nám záviděli... na podzim k nim měli opět přijet jejich holohlaví přátelé z Mnichova... v době zasedání Světové banky, kdy bude Praha plná anarchistů... už teď se třásli, že dostanou zase na kokos...
|
|
|