Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
V tramvaji
Autor: essential (Občasný) - publikováno 15.4.2004 (14:30:49)

Za jednu z mála životních jistot považuji Murphyho zákony. Proto mě nikterak nepřekvapilo, když mi opět a zas už snad po padesáté ten rok odjela tramvaj ze zastávky těsně před nosem a na rozloučenou si ještě zaříhala tím svým odporným cinkáním.

Ten den mě to ale nemělo rozhodit. Už od rána jsem měl na tváři nepatrný úsměv. Stane se mi to vždy, když mě místo budíku probouzí pohlazení slunečních paprsků a v rádiu místo Karla Gotta pouštějí třeba Sheryl Crow, co já vím. V klidu a nerušeně jsem se nasnídal, osprchoval studenou sprchou, to mě vždycky ještě více rozproudí a zamířil tam kam bylo třeba jít.

Jak říkám. Koho jsem ten den potkal, usmíval se. S kým jsem mluvil, ten mě potěšil. Třeba jen tím, že se mnou mluvil. A co jsem dělal, to se mi dařilo. Co jsem četl, bylo dobře napsané. Co jsem kde slyšel, bylo zajímavé. Na obloze ani mráček, nebylo dusno, jen lehounký větřík osvěžoval za chůze.

Taková euforie se neodehrává každý den, všichni to známe. Jsou dny kdy bych fakt snědl i vlastní klobouk, kdybych nějaký měl, jen aby to bylo lepší. Tehdy jsem měl výtečný oběd za příznivou cenu a mohl jsem se zbláznit. Škoda, že dny nejde přehrávat dokola, tenhle bych si pouštěl často.

Takže když mi ta tramvaj ujela, bylo mi to jedno. Zastávka byla poměrně prázdná, aut taky nebylo příliš, žádný kravál. Přestože jsem byl v centru města, slyšel jsem i ptáky zpívat. Stál jsem tam v krátkém triku, držel v ruce noviny a ani neměl chuť je číst. Na špatné zprávy jsou novináři experti.

Jen jsem se rozhlížel po dětech jak rozhánějí holuby od kašny, babičkách jak si povídají o svých nemocech, prostě jen tak po lidech, z dlouhé chvíle.

Když přijela další tramvaj, trochu mě zamrzelo kolik je v ní lidí. Rád si čtu a vyhýbám se všem netečným a zvědavým pohledům. Všichni co stojí jsou nevrlí, že nesedí. Včetně mě. Jen se nenápadně rozhlížejí a prohlížejí si všechny okolo, protože nemají co dělat. Všechna místa k sezení byla obsazená, lidí tam stálo taky dost. Byl to opuštěný ostrov bezcitnosti. Než jsem nastoupil, byla všude taková pohoda a uvnitř najednou nepříjemné mračno. Je to jako když svedete do malé místnosti lidi co tam spolu nechtějí být, ale z nějakého důvodu nemají na výběr.

Bude mi to dnes jedno, řekl jsem si, jednoduše se chytil madla a koukal z okna. V duchu jsem plánoval co nejpříjemnější zakončení dne. Nejlépe u piva s kamarády nebo dobrého filmu či knihy, to se uvidí.

Tak tam takhle visím, tramvaj mnou třese. Na další zastávce zastaví. Lidi nastoupí, vystoupí, jedeme dál.

Pozoruji z okna všední obrazy města a šeď silniční dopravy. Když stojíme na křižovatce, vidím, jak se na přechodu někdo směje upřímným záchvatem smíchu. Pobaví mě. Pak míjíme zase jen portréty a zátiší ulic, které vídávám denně. Kolíbavý a monotónní hukot tramvaje mě uspává a slunce na mě praží a oslepuje mě.

Sklonil jsem hlavu abych se vyhnul paprskům a uviděl pod sebou jasné zlaté třpytící se dlouhé vlasy. Patřily dívce, která nepohnutě seděla a četla knihu. Zvedl jsem hlavu, ale nedalo mi to a podíval se znovu.

Ramena měla holá. Jen na nich ulpělo pár pramínků zlatých vlasů. Šaty, dokonale zúžené v pase, visící na dvou tenkých ramínkách končily nad koleny. Ta měla pevně přitisknutá k sobě, na nich položenou malou kabelku, malou tak akorát, aby se tam vešla ta kniha, kterou četla.

Já mám vůbec slabost pro všechny ženy, které čtou. Její skloněná hlava a plavé vlasy jí ale zatím zakrývaly tvář. Měl jsem mezitím čas si všimnout decentních černých bot s přiměřeně vysokým podpatkem. Z mé perspektivy vypadala dokonale. Nohy měla dlouhé jako laně a krásně tvarované. Na krku jí visel stříbrný řetízek, jehož zpracování se shodovalo s náramkem na její ruce. Pozoroval jsem ji a ztratil na chvíli dech.

Když jsem si uvědomil své nepokryté voajérství rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost. Zdálo se, že ani té dívce. Tomu ale také odpovídala skladba osazenstva, z nichž nemalou část tvořily starší ženy.

Neodolal jsem opět pohlédnout. Dívka si mě k mému milému překvapení prohlížela modrýma hlubokýma očima, ve kterých jsem cítil andělskou lehkost. Byla přirozeně krásná. Ty rty! Její úsměv by mohl být důvodem k válce, která pohřbila antickou Tróju. Jakoby nic opět sklonila hlavu ke knize, zatímco já se snažil silou vůle opět roztlouct zastavené srdce.

Její tvář se mi pořád promítala v mysli a nemohl jsem se soustředit na nic jiného, než na nutkání její oči spatřit znovu. Její tělo, ruce, úsměv, rty, jemné i na pohled. Podíval jsem se, opět si četla. Pak se na chvíli zadívala z okna jako by náhle něco upoutalo její pozornost. Zase se sklonila ke knize a pak zvedla hlavu, podívala se na cestující před sebou, viditelně se jí nedařilo vrátit se ke čtení.

Naše pohledy se vzápětí střetly a trvaly věčnost.

Až při dalším zastavení jsme je od sebe odtrhli. Uvědomil jsem si, že na příští zastávce vystupuji a čas se zpomalil. Hlava se mi roztočila. Ztratil jsem vědomí, pud sebezáchovy, veškerý rozum. I přes jasné světlo jsem neviděl nic a ucítil, že se nervózně třesu. Nevěděl jsem co dělám a dodnes k tomu nemám rozumové vysvětlení.

Položil jsem batoh na zem, mezi nohy a sklonil se k té dívce. Tak, že jsem jí ještě neviděl pořádně do obličeje, ale cítil její jemný omamný parfém a teplo sálající z jejího těla, jak na něj pražilo celou cestu přes okno slunce. Zvedla hlavu, usmála se. Přiblížil jsem se k ní, nejdříve zlehka se dotknul jejích rtů mými a splynul s ní vzápětí v dlouhý, žádostivý a vášnivý polibek. Ten přerušilo až prudké brždění tramvaje.

Vzal jsem batoh a beze slova s bušícím srdcem vystoupil. Neohlížel jsem se. Až když jsem si byl jistý, že tramvaj odjela, jsem se otočil. Nebyla tam. Trvalo mi deset minut než jsem se vzpamatoval.

Znovu jsme se nesetkali. Můj život šel přirozeně dál. Dodnes v tramvaji nerad stojím. Teď mám svůj příběh. Prolomil jsem hranici neproniknutelnosti anonymních cestujících a cestování je nějak příjemnější. Nějak tak lidštější, řekl bych.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
MZF (Občasný) - 16.4.2004 >

Pro mě jsi mistr popisu!

 

První půlka je naprosto skvělá. Pak se to zlomí a začíná "červená knihovna", ale je napsaná dobře, nijak plytce, takže to nevadí.


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter