…

(1)

Bylo ráno, třináctý lednový den, pod mrakem a po mostě v malém, víceméně malebném městečku jde muž. Tenhle muž není na první pohled vůbec ničím zajímavý. Každý den ráno vstává, posnídá, vydá se do zaměstnání (tedy o víkendech a dnech volna samozřejmě ne), které taky není ničím až zas tak zvláštní. Pracuje, řekněme, třeba jako učitel. Čeština, dějepis. Ani oblečením nijak nevybočuje z řady. Džíny, péřovka, snad jen že na nohách má úplně nové tenisky. Koupil si je teprve včera. Nové tenisky od nového trhovce na náměstí.

Najednou se ale, zhruba uprostřed mostu, zastavil a upřeně se zadíval do průzračně lednové vody. Pak se hluboce vyklonil přes zábradlí, až to vypadalo že už už přepadává, ale jakoby v poslední chvíli se zapřel rukama a vyrovnal balanc. Malinko poodstoupil a nevěřícně zíral do řeky. Takhle tam chvíli stál, až se náhle, z ničeho nic, rozběhl ke konci mostu. Běžel, co mu síly stačily, vrážel do lidí a bez omluv hned vrážel do dalších, pohled pořád upřený na TO místo pod mostem.

(2)

„Ne, Jardo, pochop to, prostě to nejde.“

„No tak, Evičko, prosím, vždyť víš že zítra odjíždím, ještě bych tě chtěl předtím vidět.“

„Ne, musíš to prostě pochopit, nejde to.“

„Jak nejde? Ty už mně vůbec nemáš ráda. Jo, tak je to“

„No tak, neblázni, Járo“ skoro natahovala Eva, „jak to vůbec můžeš říct? Jako bys nevěděl, jak tě miluju.“

„Nemiluješ, to by sis našla způsob, jak se dostat dneska večer ven,“ odpověděl naoko tvrdě Jára

„A kam bysme vůbec šli?“

„Jsem myslel, že bysme mohli třeba zajít k mělčině, tam by večer nemusel nikdo bejt,“ znervózněl trochu Jára.

Eva na něj upřela svoje velký, hnědý oči a poslala mu tetelícím se vzduchem letního náměstí vědoucí úsměv. On oči sklopil, ale úsměv opětoval.

Souhlasila.

(3)

Doběhl ke konci mostu, obtočil se kolem pouliční lampy a vběhnul do křoví. Podle ozývajících se zvuků se dalo soudit, že hledá cestu dolů. Kdysi, aspoň pokud se dobře pamatoval, tady někde nějaká byla. V tomhle myšlenkovém pochodu mu nezabránilo ani bezmála pětadvacet let, které uplynuly od dob, kdy tudy sbíhal pod most, aby mohl spolu se svými spolužáky nerušeně kouřit. Když se po chvíli vynořil z křoví, měl ruce od hlíny a vlasy plné větviček a lístků. Jeho pohled však směřoval pořád TAM.

Z vody na mnoha místech vyčnívalo oschlé kamení. Prostě suchý rok. Na mostě se mezitím začal had lidí, vinoucích se za svými denními povinnostmi, zadrhávat a sem tam byl vidět hlouček lidí, dívajících se směrem k našemu muži.

Nebylo se ostatně také proč divit. Muž, který se zouvá a vyhrnuje si kalhoty na břehu řeky v půli ledna, musí nutně vzbudit aspoň minimální zájem. 

(4)

Je pozdní srpnový večer. Ve vzduchu začíná být cítit podzim. Na cestě mezi poli, kousek od města, stojí osamělá švestka. Když se na tu švestku podíváme trochu víc zblízka, uvidíme, že ten temnější stín, přilepený na kmeni stromu není nikdo jiný než Jára. Kouří. Možná že kouří až moc rychle na tak zkušeného kuřáka. Vědět tak, co se mu v tu chvíli honí hlavou.

Po cestě od města přichází, v sněhobílých šatech, mladá dívka. Eva. Opravdu jí to sluší, to přeci musíte uznat. Dlouhé, tmavé vlasy, dneska volně rozpuštěné, šaty končící trošku nad koleny… (zbytek už nechám na vás, ale zkrátka – byla krásná).

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Docela hezky, dneska, ne?“

„Jo, jo, docela hezky. Teplo.“

(delší než dramatická pauza)

„Tak pudem?“

„Tak jo.“

Chytli se za ruce a šli.

(5)

A už je ve vodě. Bosý, s kalhotami vyhrnutými až nad kolena. Dneska byl docela proud a tak mu občas dělalo potíže udržet rovnováhu. Ostré kameny ho bodaly do nohou a navíc ze shora to nevypadalo na takovou hloubku. Ale nezastavil se, ani když mu voda začala olizovat kolena.

(6)

Kolem řeky byl několikametrový pás stromů, keřů a vysoké trávy a právě k tomuhle pásu směřovala Eva, jemně a skoro nenápadně popoháněná Járou. Mezitím už padla opravdová srpnová noc. Pozdně letní idyla. Lehce pofukuje. Z nebe bez jediného mráčku znuděně zírají hvězdy. Nikde nikdo, až na houfy cvrčků vábících k páření.

A už jsou tam. Prošli mezi křovím na cestu u řeky. No, nebudeme je snad rušit, ne? Zas na druhou stranu, nakouknout bychom mohli? Ostatně, kdo jiný, než autor, má právo špehovat svoje postavy.

„A na jak dlouho že to jedeš do tý Prahy?“

„Ale vždyť už jsem ti to řikal. Na pět let, no.“

„Ale na prázdniny, na prázdniny budeš jezdit domů, ne?“

„Určitě, hned za chvíli máš Vánoce a jsem tu jako na koni.“

„Určitě?“

„Už jsem tě snad někdy zklamal? Řekni, zklamal?“

„Všechno je jednou poprvé.“

Jeho trochu zaražený pohled byl násilně přerván jejím polibkem. Načež ihned následoval polibek jeho. Její. Jeho. Její. Jeho. Tak teď už bohužel nejde určit, kdo je odesílatel a kdo adresát. Nicméně, náhoda tomu chtěla, že se, objímaje se a líbaje, opřeli o přízemní větev jednoho více než stoletého dubu, která sehraje v další části příběhu zásadní roli.

(7)

Plác! Bylo to takové vlhké, ploché plác. Plácnul sebou do vody, když se kopnul do nohy a vyveden z rovnováhy ji definitivně ztratil. Ale už byl skoro tam, prostě to nemohl vzdát. Už jen pro ty davy diváků, které se mezitím shromáždily na mostě. A tak vstal, otřásl se zimou (půlka ledna je půlka ledna) a s provlhlými svršky se znova pustil do boje.

(8)

Plác! Bylo to takové vlhké, ploché plác. Jenže tentokrát dvojité. Starý dub si odvedl své. Přízemní větev praskla a oni se svalili do řeky.

„Járo!“ (vyplašeně)

„Evo!“ (neméně vyplašeně)

„Járo.“ (už trochu klidněji)

„Evo.“ (jako vždy trochu nechápavě)

Zasmála se. Nejdřív jenom krátce. Za chvíli se ale smáli oba. Dlouho.

„Pojď ke mně.“

„Miláčku.“

Víte, měli byste jí vidět. Vlhká, bílá látka a přítmí zdokonalily její křivky nad únosnou mez. V prosakujícím měsíčním světle bylo až moc dobře vidět vystupující oblázky jejích bradavek. Pramínky vody jí ztékaly po obličeji. Na rukou jí začala naskakovat husí kůže a celá se začínala jemně chvět. Voněla řekou. Byla prostě k pomilování.

A tak se pomilovali.

(9)

Touhle dobou jezdil do práce taky soused našeho muže pod mostem. Viděl sběh lidí a protože vždycky chtěl být u toho, ať to bylo, co to bylo, zastavil a mírně zrychleným tempem popoběhl k mostu.

„Ježiš, Jardo, co hledáš v tý vodě?“ vykřikl, když uviděl souseda po pás v řece. Ale to není tak špatná otázka, nemyslíte?

(10)

Sedí na kořenech onoho inkriminovaného dubu, vyčnívajících nad řeku.

„Miláčku, ty pláčeš?“

Plakala.

„No tak, co se ti stalo? Bolí tě něco?“

„Ne, nic mě nebolí. Ale když… když…když mě uplavaly kalhotky.“

„A kvůli takový hlouposti pláčeš?“

„Když mě ještě uplaval křížek na krk.“

Eva měla moc hezký a hlavně velký křížek.

„Cože? Fakt?“

„Hm.“

„Tak pojď, podíváme se po něm.“

„A myslíš, že ho najdem?“

„Určitě.“

Nenašli.

Vždycky, když šel kolem řeky, se jen tak ze zvyku díval do vody a hledal ho. Teď ho určitě měl, byl si jistý. Opravdu. A už je tam. Předkloní se a šátrá po dně, ale nedosáhne. Tak si klekne a znova šátrá po dně. Už to má. Už to vytahuje. A je to…

Víte co, já vám to neřeknu. Jak se znám, určitě by se křížek už nikdy nenašel a to bych nechtěl Járovy udělat. Třeba zrovna v tuhle chvíli si myslí, že mu celý život uplaval a najít něco, co uplavalo už tak dávno by byla naděje. Třeba mu později takhle uplavala i Eva. a tak máte jeho osud v rukou. Jak to dopadne záleží jenom na Vás.