Hlad za to může.

                  Cítím vibrace po celém bytě a epicentrum bytotřesení se odhaluje v plné kráse. Zatímco svíčka v ložnici, posledním to odkazu na Naší poslední romantickou noc, se pohupuje v mírném rytmu, kolem ledničky to vře.

                   Není organismu ani barviva nebo éčka, které by se strachy netřáslo, že právě po něm můj hlad zatouží. Maso si píše pod bývalou kůži výhrůžky:“Můj špunt zacpe seberozevřenější cévu a nebojím se ho použít!“, rajče zase podlejzá zbabělou apelí na mou ješitnost:“Jseš chlap, přece se nenecháš zastrašit výhrůžkami. Teroristům se neustupuje!“

                    Až na plesnivý sýr.. Ten jediný je v klidu. Má na sobě z tatoo slónu kérku již dávno propadlého datumu spotřeby – a zrovna on, co dávno se již plesnivým narodil. A tak zatímco můj hlad roztřásl velkou část kuchyňské populace, on si v klidu a nerušeně dál plesniví.

Chtíč za to může.

                   Tentokráte se epicentrum přesunulo. Nejvzdálenějším je nyní obývák, kde dýmka se jen v klidu povaluje, kdežto ložnice – ložnice se otřásá rytmem Jejího vzrušeného krevního oběhu.

                    Svíčka, před chvílí ještě klidnější než můj ukradený hlídací pes, se teď potácí v panice s modlitbami dříve uhořet, než-li být opět rdoušena nedostatkem Našemi steny vydýchaného vzduchu. Peřina ještě nezahojila bolístky po posledním pádu na zem, už zase správně tuší, že bude bita. Postelová pera vědí, že si sténáním nijak nepomohou. Kniha na nočním stolku se smiřuje s tím, jak málo bude čtena, jak málo si užije fistingu.

                     Jen záclony si lebedí. Těší se na další rozsvícení pouličních lamp, jež tolik zbožňují. Jejich světlofílie je nechává zcela lhostejnými k jakémukoliv dění za nimi, nechávají se unést pohledem do ulic města.

Rádoby intelekt za to může.

                      Epicentrum bytotřesení je opět výrazné.

                      Tentokráte dýmka, před chvílí ještě v klídku dřímající, tuší nebývalé nebezpečí. Můj nezájem jí stále více drásá její dřevěné nervy. Touha trochu se pomazlit se směsí horka, tabákového nádechu, klidu a míru , tu jí vzala zřejmě nadobro smrt mého děda, kterého byla vlastně neodmyslitelnou součástí. A touhu vyšplhat se do první desítky hodnot člověka, jež ho jakýmsi způsobem někam posunuli, tu jí u mě paradoxně odsunul na jedenácté místo právě můj moudrý děd.

                        A tak mi dává najevo svůj vztek nebývalým třesem , takřka větším, než jakým projevuje svůj strach dálkový ovladač mého televizoru. Ten tuší, že mu brzy promačkám jeho citlivé erotogenní body se sobeckou neohleduplností a spěchem, toužíc se dozvědět co nejvíce „zaručených“ zpráv.

                        Epicentrum se nyní rozlehlo v obýváku.

                       A takto bych mohl vlastně neustále pokračovat.

Rezonance za to může.

                        Je to jakýsi třes našeho moderního života - nezměřitelný ani nijak reálně nezjistitelný.

                        Může za to rezonance. Veškeré vibrace zdánlivě neživých součástí moderního člověka a jeho moderního obydlí  posledních desetiletí se navzájem ruší a nulují. Člověk by tak řekl, že bytotřes je vlastně blbost J.