Inu. Já bych přidal jednu příhodičku, kterou jsem zažil před drahnými lety.

Místo děje: vláček osobáček

Hlavní postavy: dědek, já, Markétka, Šárka s krysou, krysa

Vedlejší postavy: dvacet našich kamarádů a kamarádek, cestující, mašinfíra, průvodčí

Čas: horké srpnové odpoledne

            Jeli jsme takhle vláčkem, ne od začátku. Zkrátka, část prázdnin jsem s kolektivem podobně postižených přátel trávil na ekovýchovné akci spojené s výsadbou stromků v Jizerských horách. Stávalo se brzo ráno, kolem páté, pak snídaně, hodinovej úprk na vlak, hoďka ve vlaku a pak práce v lesní školce, v parnu a úpalu, potom cesta zpátky. A cestou zpátky se to stalo. Po náročném dni jsme byli všichni patřičně odkecaní a uvítali, že vláček byl poloprázdný. I usadili jsme se na sedačky a tradá. Žel lidí začalo přibývat. A že jsme byli všichni slušně vychovaní Dušíni a chtěli toto přítomným děvuškám náležitě demonstrovat, vyskakovali jsme jako pimprlata, jen nějaká fosílie strčila do vláčku čenich. A tak dědek o berlích samozřejmě zaplul na uvolněné místo. Nečekal jsem, že by dědouš v slzách děkoval a hřál mne pocit, že vidí, že my nejsme ti vandalové, co zapalují popelnice a strhávají jízdní řády. Nicméně dědek, nejen že neprojevil vděčnost, aby kamarádky viděly, jaký že jsem to pašák, nýbrž naopak jeho dosti nepřátelský kukuč vyjadřoval mínění, že pro takovou odrbanou chamraď jako jsme my by měl jezdit jiný vlak. Možná, že nám jen záviděl naši kamarádku Markétku, která shodou okolností seděla vedle něj. Markétka, to byl takový okatý andílek, blonďaté kudrny, nevinný kukuč...

            No nic, tak jsem stál. A že mne bolely záda z celodenního ohýbání, tak jsem se protáhl, a to tím způsobem, že jsem se chytil madel na zavazadla, pokrčil nohy v kolenou a předvedl kamarádům figuru zvanou orangutan. Dědek-nevděčník mě zmerčil přes tři sedadla a začal ječet, že vlak není sokolovna a že je vidět, že neznáme slušné vychování a kdesi cosi. To mne dost zasáhlo, nejsem schopen reagovat na takový útok a pochopitelně mi bylo trapné, abych dědkovi předhazoval, že vizitkou mého slušného chování byl fakt, že jsem ho pustil bez keců sednout. Nemluvě o tom, že snad každého by takový nepřátelský projev od cizího člověka ranil.

            Má chvíle pomsty však nadešla, když vlak vjel do tunelu. Začal jsem z bujnosti škrtit Markétku vedle dědka-nevděčníka sedící, jak už to postpubertální mladíci dělávají. Markétka se pochopitelně bránila a se značnou vehemencí mne tloukla. Venku z tunelu jsem se ublíženě otázal, proč že mne bije. I odvětila, že jsem na ní šahal v tunelu. Zatvářil jsem se nechápavě a řekl jsem, že o tom nic nevím, jestli to náhodou nebyl ten podezřelý pán co sedí vedle ní. Na dědka-nevděčníka se upřely znechucené zraky půlky vláčku. Dědek-nevděčník chvilku lapal po dechu a než ho chytil a využil k nadávání, měl jsem dost času na důstojný ústup.

Se svými přáteli jsem se pak dále bavil na úkor zuřícího dědka-nevděčníka-vzteklíka. 

             Ve chvíli, kdy jsem se příliš nechal unést slávou vítěze nad dědkem-nerudňákem vstoupila do hry Šárka s krysou, naše kolegyně nízkého intelektu vyznačující se jednak vlastnictvím ochočené krysy zvané Yukon a jednak absencí zábran. Když jsem jí jednou naznačil, že jsem toho názoru, že má mor, probodla mi vidlemi nohu i s botou, jindy, když jsem před ní ventiloval svou ideu, že je blbá jak troky mne zmlátila polenem. K Šárce s krysou jsem přistupoval jako ke zdroji lehce riskantní zábavy, kdežto k té její ochočené, smrduté potvoře jsem cítil především nechuť, kterou jsem verbálně ventiloval při všech možných příležitostech, ač jsem se tím vystavoval riziku, že budu fyzicky napaden tupým předmětem (Šárkou s krysou).

            Ale zpět k ději. Unesen svou dokonalostí pronesl jsem před Šárkou s krysou neuvážené:

 „O co, že tu potvoru (potkana) nevypustíš tomu dědkovi za krk.“ Myslel jsem to čistě jako recesi v rámci zesměšňování poraženého nepřítele. Šárka s krysou odvětila:

„To není žádná potvora, to je Jukýšek.“

 „Bojíš se“ já na to.

„Ještě by mu ten starej hajzl ublížil.“ na to Šárka s krysou.

„Bojíš se.“

„Tak teda o co.“ zamyslela se Šárka s krysou.

„Když to uděláš, tak tu krysu nakrmím vlastní lžící a z vlastního ešusu vlastní večeří.“

To by pro Šárku s krysou byla veliká satisfakce vzhledem k invektivům, kterými jsem jejího mazlíčka pravidelně častoval. Pro mne rozhovor skončil a dál jsem se opájel svým vítězstvím, jak kohout na hnoji.

            Shodou okolností se zrovna uvolnilo místo zády k dědkovi-nepříteli. Šárka s krysou si tam okamžitě sedla, s nebezpečným úsměvem na rtech.

To přeci neudělá, říkal jsem si, není na hlavu padlá.

Šárka si pustila bestii na rameno.

Jen blafuje, ujišťoval jsem sám sebe, přece není úplně blbá. Nejspíš čeká, že za ní přijdu a řeknu, prosím tě, Šárko, nedělej to, dělal jsem si srandu. Ona mě bude chvilku vydírat ve stylu, ale už nikdy neřekneš, že Jukýšek je smradlavá prašivina etc..

            Vydírat se nenechám řekl jsem si a v zápětí jsem toho zalitoval, neboť Šárka s krysou lehounce popostrčila „Jukýška“ a ten v zápětí hupsnul dědkovi za krk. Dědek pochopitelně zařval jako tur, vyskočil a před celým vláčkem jal se na mě řvát a obviňovat z celého incidentu mě, a ne delikventku Šárku s krysou, která vzala svoji obludku a zmizela v bezpečí na hajzlíkách. Pak celý zrudnul a začal se klepat, nějaká paní ho honem začala klidnit, neboť hrozilo, že dědouše-krysouše klepne akutní pepka. Potom se ještě pokoušel přemluvit průvodčího, aby nás všechny vyhodil z vlaku. Ten naštěstí, vzhledem k tomu, že nebyl svědkem celého incidentu usoudil, že dědkovi šibe z horka počkal až vystoupí a pak nám řekl, ať ho příště necháme na pokoji, že je to tady známej prudič.

            Takže jsem nakonec tu smradlavou prašivinu krmil ze svého ešusu, ale nemalou útěchou mi bylo, že ten večer byl k večeři květák, a ten já nerad. Takže se smraďoch poměl, mě neubylo, a ten dědek? No jestli neumřel, tak se vzteky klepe dodnes.