Profesor Theodor Zach
(mravoučná píseň s třemi refrainy)

Procházeje městem Hradec Králové
došel jsem do parčíku za zdravotní školou.
Potkal jsem tam realitu holou:
starce.

Pod očima kruhy, tváře lojové,
na nohou boty - špičky kovové,
na hlavě cosi jako pleš.

Hůl odloženou v díře po kolíku
v levé ruce držel malou knihu:
trávil své odpoledne červnové s Emilem Zolou.
Psal se rok ´78.

Na lavičce tady seděl profesor Theodor Zach,
Boží poselství, výsledek těch snah,
kdy jsem hledal směr tak usilovně,
tak bohorovně, tak vodorovně,
že jsem z toho parku prostě plách.

Refrain:
Ne snad, že by všechno,
 co jsem si kdy myslel,
 byl evidentní tlach,
však to, ž čeho žiju,
 řekl mi profesor Theodor Zach.

Potkal jsem ho jindy a jinde,
bylo mi o čtyři víc.
Jednadvacet křížků, 210 knih,
„2000 slov“, sled myšlenek mých
 vede k teorii Ducha.

Dávám hmotě sbohem a kvinde,
když, jak by mi vylezl z ucha,
sedí u stolku v nádražním bufetu.

Před ním na stole neleží Zola,
nýbrž v sklenici pouze teplá kofola,
židle pod pánem již není suchá.

Míjím jakousi starou koketu,
obejdu pána kolem dokola,
sedám si naproti, jak bych byl jeho vrah,
a moje zvědavost neutuchá,
když přes víčka očí, jak přes roletu
setkají se naše zraky jaksi zezdola.
Představí se mi: „Profesor Theodor Zach“

V Hradci Králové či v Olomouci,
tady se mnou, nebo v hlavním městě,
knih ať je tisíc a nebo dvě stě,
Bible a Korán, Tao nevědoucí,
nosím v hlavě pořád jeho slova.

Či spíš jenom způsob jeho řeči -
- kdy prost všech vědeckých křečí
připomínal mi vždy a stále znova,
že „Co je, to prostě je.
S tím, pane, nic nezmůžete.“
„Bytí, pravda, čas a tahleta slova
jsou velká, je však něco větší.“
Poděkoval jsem a odcházeje na vlak,
v hlavě jsem měl zmatek.

Z těch jeho řečí
mi však přec jen svitlo
cosi,
co teď v hlavě nosím
už přes dvacet let.

Refrain:
Ne snad, že by všechno,
 co jsem si kdy myslel,
 byl evidentní tlach,
však to, ž čeho žiju,
 řekl mi profesor Theodor Zach.

V Olomouci a v Hradci Králové,
v Uničově a ve všech jiných městech
přemýšlel jsem nad rozličnými věcmi.

Narážel hlavou o stěny kovové,
aplikoval myšlenky jalové
a našel i východisko takové,
že jsem si na život šáh.

Profesor Theodor Zach
(tím, že nikdy neměl tělo
 a žil vždy jen v myšlenkách)
snadno pod mé čelo, jež ve snu vězelo,
snadno mohl vklenout
 všechny svoje pravdy.

Refrain:
Ne snad, že by všechno,
 co jsem si kdy myslel,
 byl evidentní tlach,
však to, ž čeho žiju,
 řekl mi profesor Theodor Zach.

V každé hlavě, tak jako v té mojí,
narodí se takováhle bytost,
objeví se tahle autorita.
Nikdo - ani ty, ani komunita,
 ve které žiješ, tě od ní neodpojí.

Výsledky hledání a všech usilovných snah,
pointy katarzí a všechna tvá „ach“,
divoké příběhy, co žijí v tvých snách,
důsledky obětí, figurky v tvých hrách
tě někam přivedou a nebo ne.
Vše, co je podstatné,
ti však řekne tvůj profesor Theodor Zach.