Výňatky z  rigorózní práce Mystika a schizofrenie od Jana Bendy viz http://go.to/benda

Oprostí-li se mystik od dřívějších smyslových zájmů, začne znovu a ještě intenzivněji než dřív zakoušet to, co leží za hranicemi bezprostředních smyslů. Nastává stadium nazývané osvícení. Toto období, označované někdy rovněž termínem via illuminativa, trvá zpravidla mnoho let. Zahrnuje stavy velmi inspirativní, plné blaženosti a štěstí. Objevují se zde extatická vytržení, vize, hlasy. Jak čteme v literatuře, mystik zažívá "pocit intenzivní osobní vztaženosti ke konečné realitě, "intimním způsobem se raduje z nekonečna". Underhill uvádí, že mnozí mystikové nikdy nedospějí dál než do tohoto stadia a na druhé straně mohou nádheru tohoto stavu okusit mnozí umělci, kteří se k mystikům obvykle nepočítají. Formálně uzavírá toto stadium tzv. "první mystický život". Na rozdíl od pozdější fáze sjednocení zůstává zde ještě zachován pocit jáství a ega. Subjekt je stále oddělen od objektu.

"Modlitba spojení" představuje další druh změněného stavu vědomí, v němž dochází k samovolnému zastavení toku myšlenek. Vědomí je jako v mrákotách. "Duše neví, co má dělat, zda mluvit nebo mlčet, zda plakat nebo se smát. Je v jakémsi úchvatném blouznění, v jakémsi nezměrně slastném jásání, v jakémsi nebeském šílenství, v němž se naučí pravé moudrosti". "Po celou dobu, jež je v tomto stavu - je to vždy krátce a duši se to zdá ještě kratší - nic nevidí a nic necítí. Avšak Bůh se vtiskuje do jejího nitra, a když se vzpamatuje, nemůže vůbec pochybovat, že byl Bůh v ní a ona v Bohu...

Poslední stupeň modlitby nazývá Terezie "modlitbou extatického spojení" či "duchovním zasnoubením". Zahrnuje stavy extáze, vytržení a "let ducha". "Zatímco duše tak hledá svého Boha, cítí, jako by omdlévala pod mocným náporem nezměrně sladké rozkoše: chybí dech, tělesné síly umdlévají, takže bez velkého úsilí nedokáže ani pohnout rukama... Smysly už jí neslouží, ba spíše jí škodí, neboť jí zabraňují být v klidu. Hovořit? Ani pomyšlení! Vždyť by nedala dohromady ani slovo; a kdyby se jí to podařilo, neměla by sílu je vyslovit. Tělesné síly ustupují duševním, jež stále rostou, aby mohla stále víc zakoušet. Je to náramně velká rozkoš a proniká do celého těla". "Na tomto stupni modlitby se mi několikrát stalo, že jsem byla tak mimo sebe, že jsem nevěděla, zda slasti, které jsem zakoušela, byly jen sen nebo skutečnost.

Nejstrašnější ze všech zkušeností mystické cesty bývá označována jako temná noc ducha neboli mystická smrt. Tato druhá, definitivní a nekompromisní očistná perioda je opět naprostou negací předchozího stadia osvícení. "Lidský pud po osobním štěstí musí být usmrcen", píše o této fázi Underhill. Tak jako byly dříve očišťovány smysly, je nyní očišťováno samotné centrum mystikovy osobnosti. Musí se zbavit vlastní vůle, musí být zničeny poslední známky sebe-vědomí. Musí s konečnou platností pochopit vlastní bezmocnost a úplně se podvolit. Odevzdanost, oddanost a dokonalá pokora celé bytosti jsou cílem tohoto stadia.

Jestliže Terezie od Ježíše nám poskytla cenná svědectví ve fázi osvícení, zde jsou pro nás vynikajícím pramenem především spisy Jana od Kříže. Jan byl zřejmě prvním mystikem, který toto období podrobněji popsal. Jeho kniha "Temná noc" ostatně dala této fázi mystické cesty i svůj název. "Temná noc", píše mystický učitel, "je vlití Boha do duše. Očišťuje ji z jejích habituálních, přirozených a duchovních nevědomostí a nedokonalostí... Bůh ve skrytosti duši učí a vzdělává k dokonalosti lásky, aniž ona cokoliv dělá nebo chápe jak". Podobně jako je tomu u temné noci smyslů, také období temné noci ducha přichází, aniž si jej člověk volí. Radostnou fázi osvícení střídá strastiplná perioda vyprahlosti a (zdánlivé) stagnace. Mystik se ocitá v depresi. Cítí se být osamocený, opuštěný a zavržený Bohem. Hořké vědomí vlastní hříšnosti a nedokonalosti vyvolává v něm tíživou a neutuchající beznaděj. "Je to bolestné zmatení s mnoha obavami, představami a boji, které v sobě duše má, kdy v uchvácení a se zakoušením bídností, v nichž se vidí, tuší, že je ztracena a její dobra už provždy skončena. Z toho jí v duchu vyvstane bolest a úpění tak hluboké, že v ní působí mocný duchovní řev a burácení... Je hluboké toto válčení a zápas, protože pokoj, který chystá, má být velmi hluboký".

"Neboť touhy smyslů i ducha jsou uspány a umrtveny bez možnosti těšit se z jakékoliv věci Boží nebo lidské; náklonnosti duše potlačené a stísněné bez možnosti jí pohnout a bez nalezení opory v čemkoliv; představivost spoutaná, bez možnosti něco dobře rozvážit; paměť v koncích; rozum v zatemnění, bez možnosti čemukoliv rozumět a odtud také vůle vyprahlá a stísněná a všechny schopnosti prázdné a neužitečné a nad tím vším leží nad duší obrovský a tíživý mrak, který ji udržuje úzkostnou a Bohu vzdálenou".

Muka, která mystik v tomto stadiu prožívá, zvyšují často ještě další, současně (synchronně) se objevivší vnější nepříznivé okolnosti. Jan od Kříže byl nespravedlivě obviněn a uvězněn. Sv. Terezie trpěla nemocemi a bolestmi. "Někdy se mi stávalo...", vypráví, "že na mne padly tak tíživé úzkosti a tak palčivá tělesná trýzeň, že jsem nevěděla, co dělat. Když nic netrýznilo mého ducha, radostně jsem snášela i daleko těžší tělesné bolesti. Přišlo-li však obojí současně, bylo to opravdové mučednictví. Tehdy jsem zapomínala na přijaté milosti, na které jsem si vzpomínala jen jako na vzdálený sen, který jen zvětšoval mé trápení. Rozum se zatemňoval, potýkala jsem se s tisíci pochybnostmi a úzkostmi, takže se mi zdálo, že nedokáži pochopit, co se ve mně odehrálo, a že snad všechno byl jen klam".