1. Etapa – Od dětského napodobování k velkému tajemství lásky a bolesti: (1660 - 1677) Následování, soucítění, účast, usmiřující pokání. Slyší v sobě Božského Ženicha opakovat slova: “Ty mi patříš, nepochybuj o tom!”

2. Etapa – V uspořádaném životě v klášteře: (1677 – 1681) uprostřed mrzutostí a útěch dostává podobu milovaný kříž. Je to rovněž celý řetěz vytržení a vidění, bojů s démonem silně vyzbrojeným, hlavně tehdy, když se modlí nebo obětuje za hříšníky. Jsou zde však také sladká “objetí” Milovaného v libém spočívání, s hojností světla a nevýslovných sdělení o bytí Boha a o jeho dokonalostech, hluboké zkušenosti sjednocení, v nichž jí Nejvyšší Dobro dává účast na své Lásce a obšťastňuje ji svou činností.

3. Etapa – Překypující mládí: (1681 – 1697)výbušná láska, mystika kříže, žízeň po kajících skutcích, neobyčejné zkušenosti. Této záplavě darů a znamení postupného uchvácení Nejvyšším Dobrem odpovídá proces prohlubování poznání samé sebe a pasivních očisťování, což pokořuje vlastní já a zbavuje ho iluzí, přivádí ho k bezmoci, k jeho vlastní nicotě. Už je zde jen Všechno, Bůh, jeho všemohoucnost, jeho vítězná láska.

Dne 2. května 1697, kdy rány stigmatizace jsou dosud zcela čerstvé, začíná Veronika zakoušet zcela zvláštní a viditelný jev – výměnu srdce raněného za srdce milující, mystickou hru. Veronika vždy měla zkušenosti sjednocení, nikdy však nedosáhla jako na konci této čtvrté etapy, tajemnou a úžasnou hlubinu skutečnosti být v Bohu, plavat v Bohu. Předtím se cítila uchvácená, vznášející se, přitahovaná jako železo magnetem, ponořená do božství, zaplavena nevýslovnými sděleními, celá proměněná do jiné osoby…; nyní se jí dává samotné Nejvyšší Dobro, ztotožňuje ji se sebou, dává ji své vlastnosti, proměňuje a zbožšťuje. Dává ji předem zakoušet věčné sjednocení blažených v nebeské slávě: to jistě stálo za tak hluboké “vymytí” ducha! Mystické spojení s Marií, jako vůdkyně a učitelka.

5. Etapa – Mizení přirozenosti a zenit ducha: Veronika abatyše asistovaná a nahrazená Marií. Nyní je to čisté utrpení. Hostina věčnosti. Je opravdu nesnadné rozlišovat, zdali jde o chorobné bolesti nebo utrpení mystické, o obyčejné mdloby nebo o vytržení mysli. Je to nové podvědomé (inconscient) utrpení zcela jiné než to jiné “vědomé utrpení”, utrpení tajné, ale velice skutečné. Láska trpí, protože není v utrpení přítomná. Ano teď je to opravdu “čisté (ryzí) utrpení”!

Vědomí, které má Veronika o svém usmiřujícím poslání se však vůbec nezmenšuje, naopak dostává nový elán v trojím “ano, ano, ano! Ještě víc, ještě víc, ještě víc!” Je až do konce ukřižovaná se svým “ukřižovaným Ženichem”, její rány krvácejí ještě 17. září 1726 a konečný akt tohoto ukřižování je příprava na smrt, která trvá třiatřicet dní, do dne, kdy odlétá do objetí svého Ženicha a ke skupině sester se obrací těmito slovy: “Láska se dala najít!