|
| |
 |
Země a Hvězdy pána měsíce
Autor: B.B.CERV () - publikováno 15.1.2001 (21:07:52), v časopise 16.1.2001
|
|  |
ZEMĚ A HVĚZDY PÁNA MĚSÍCE
Kdysi se musel na letišti zapomenout,ale rozpomenout si na to už skoro vůbec nedokázal.
Byl Březen,čas tajícího sněhu,kdy se příroda počíná probouzet, aniž by to na sobě ještě nechávala znát a nad letištní halou už zase visela tma.Hluboká tma jež byla stále tak něžně zraňovaná stovkami světel růžových žároviček runwaye a desítkami citrónových světlometů,reflektory letadel a obslužných vozů a září linoucí se z oken všech hotelů a ubytoven a taky všech letištních budov do promrzlé zimní noci.
A všude na zemi pod skleněnými stěnami letištní haly ještě ležely zbytky sněhu třpytící se chladným měsíčním leskem a odrazy všech těch pestrobarevných lamp a světel.
Ta tma byla hlubokou,temnou a tichou lagunou kouzel.
Žlutá světla,šum a chrastění,bílá prázdnota…….Vladimir procházel nekonečnými chodbami a sály terminálu a hleděl na lidi.Stovky,tisíce lidí obsadily všechny lavičky a křesla,seděly se svými taškami,četly si knihy,noviny,hleděly do prázdna a na krajinu za okny se zatím začal zase sypat sníh.
Lidi,……hleděl na ně spíš jako básník než ušpiněný žebrák,cítil je jinak v tom tajuplném souzvuku reality a snění,který naplňoval všechny tyhle budovy, ke kterému se vždy obracel, tak jako se obracel ke svitu Měsíce a hvězd.
Měl šaty od špíny trochu zčernalé a dlouho neholené tváře a taky nehty už trochu přerůstaly bříška prstů .Jmenoval se Vladimir,ale byl to stoprocentní Američan a kolik měsíců či roků tady v terminálu žil,to už si nevzpomínal.
Zapomínal.
A tohle letiště mu bylo víc než jen azylem přítomnosti,když mu postupem času,možná ale ,že to tak bylo už od prvních chvil,ve svých chodbách a prostorech hal se svítícími cedulemi reklam a časů odletů,ve svých barech a obchůdcích,v letištních hotelech a nevětraných kancelářích skrytých kdesi v labyrintu zadních chodbiček, začalo tvořit celý jeho domov,nový svět,za kterým vládla jenom tma a netušená,nepoznaná prázdnota.
Byl dávno konec jeho starým dnům a čas se nehýbal pod věčně stejným nebem letištních terminálů.
Dneska nevydělával.Klobouk i ceduli s nápisy nechal v kumbálu někde vzadu.
Stálo na ní v několika jazycích: ,,Jsem Rus,pomozte mi vrátit se zpět do mé vlasti.“, a lidé mu pomáhali.Vhazovali do toho tmavého kloboučku mince a bankovky ,on se na ně za to usmíval,s naučeným přízvukem děkoval a někdy se zahleděl i hluboko do jejich očí.
Nikdo ho přitom moc neobtěžoval,žádný zaměstnanec,nikdo z letištní ostrahy ani z personálu
ho nevyháněl,nebyl to alkoholik,narkoman ani násilník a živil se vlastně docela poctivě.
A taky konkurenci tady skoro nikdy nepotkával.Až dnes.To na sobě ale měl čisté vycházkové šaty a tak ten žebrák s berlou nemohl,dříve než dostal prvních pár ran,tušit, že ta postava ,co se k němu tak pomalu houpavě blíží,není nikdo z obyčejných lidí,nýbrž jeho rozezlená konkurence.
,,Co tady chceš ?“
On zvedl hlavu nejdříve jako herec s bolestivou grimasou tváře,pak se na něho zahleděl se zábleskem neskrývané,ryzí drzosti.
,,Sedíš na mym místě.“pokračoval Vladimir. ,,Sedíš v mym rajónu.Tohle je moje mý místo ,rozumíš!“ , syčel výhružně, zatímco toho cizího muže,protentokrát ještě docela lehce, nakopnul do slabin.
,,Kdo si myslíš ,že si!“, osopil se na něj žebrák ve své mateřštině a pak protože někdo zrovna procházel kolem zvolal ,,Hey, I am from Moscow …….I…Need money,I need go home.“,ale nikdo si ho nevšiml,nikdo ho asi neslyšel.
,,Neřvi!“,sykl Vladimir . ,,Zvedni se a vypadni“
Ve stejnou chvíli se žebrák napřáhl ,jen rychlé mihnutí leštěného dřeva, a potom praštivá bolest v kolenou.
První vteřinu ji ani necítil.Projela mu tělem až o chvíli později;to mu zaplavila trup a údy,ale ještě dříve než stihl nabrat síly, ucítil ještě soupeřovu pěst někde uprostřed svého obličeje.Byl to jen krátký okamžik.Vzápětí po něm se Vladimir zřítil dolů na tvrdou zem.
Jak na ni dopadal, všiml si zvuku,toho hlubokého zadunění a potom taky krajiny za oknem,na kterou se v noční temnotě zrovna sypal bílý sníh.
Potom ucítil prudkou bolest ještě někde hluboko mezi žebry.Ta ostrá,pronikavá rána ho zase postavila na nohy a on než-li se zhroutil zpátky na kolena,chytil toho muže do kravaty a jak padal, řítil se dolů k zemi spolu s ním i on,protože bez berlí okamžitě ztratil oporu.
Jeho hlava s bolestným třesknutím praštila o kámen podlahy.
Vladimir rychle zvedl hůl,jež zůstala ležet hned vedle něho a ještě v kleče se napřáhl.Cítil,že má spoustu času.Slyšel šum hlasů kdesi daleko za sebou,slyšel je cosi volat,slyšel i praskání zářivek nad svojí hlavou.
Ztěžka, jen s pomocí žebrákovi berle, se mu podařilo postavit se znovu na nohy.
Stál ,opíral se,nohy se bolestí a vyčerpáním podlamovaly ,a lapal po dechu.Nechápal ,co se s ním stalo:,,Co by se asi stalo,kdybych udeřil?“
Chtěl se rozeběhnout,odhodit tu hůl někam daleko a zmizet davu ,co se za ním pomalu tvořil,ztratit se všem těm švitořícím hlasům,divokým emocím těch lidí kolem,ale sotva se o to pokusil,v nohou něco povolilo a on se znova sesunul na kolena.
Byl si jistý,že tou bolestí nemohl ztratit vědomí,ale viděl tu tvář,tak známý a tak zvláštní obličej ženy,která mu tiše šeptala: ,,Musíš odsud zmizet,všichni ti lidé tě teď chtějí dostat,utíkej!“,říkala mu rudá ústa ,zatímco on zíral přes krůpěje krve z rozbitého nosu na barevné žilky žuly,kterými byla protkána tahle umazaná podlaha.
Pak se doplazil zpět k holi,znovu se postavil a šel.Neohlížel se,jen z toho místa utíkal, prchal.
,,Já za to přece nemůžu.Nemůžu.“,myslel si a stále slyšel to bzučení žárovek ze stropu hal i letištních chodeb.
,,Pojďte tudy.Za mnou,…pojďte.“,zachytila ho Selmina ruka a táhla za sebou kamsi hlouběji do útrob budovy.Tam všechny hlasy zmizely.
,,Viděla jsem to….“,říkala Selma ,,…dobře jste udělal,byl to jenom somrák.Peníze, nic víc.“
,,To ste byla vy,tam v tý rvačce,jak jste na mě volala?“
,,Viděla jsem to,“opakovala Selma ,,Ale nestála jsem tam,“dodala a táhla ho dál do bludiště ztemnělého labyrintu.
Vladimir tu ženu trochu znal.Zdravila ho,někdy mu nosila vyhozené jídlo z pizzerie,ale především znal její pohled,kterým si ho vždy měřila a vtíravý úsměv,který mu věnovala pokaždé,když si jí všiml.
,,Myslím,že jste teď všechny pěkně naštval.“říkala ta žena.
,,Vim o jednom místě.Můžete tam zůstat jak dlouho budete potřebovat postarám se o vás.Ta noha bolí?"
,,Bolí.“odpověděl Vladimir.
Bolela strašně.Bolela tak,že i čas se kamsi vytratil a prostor se pomalu roztékal pod jejími děsivými doteky.
,,Tak tady to je.“zasýpala Selma.
Odemkla dveře a na něj se vylila nekonečná záplava tmy.
,,Vydržíte to tady.Stačí jen pár dnů než se spravíte a venku se to přežene.“
,,Nemyslím,že mě kdokoli z personálu…..“
,,Ale prosim vás,kolik jich bylo…A všude jsou kamery.Prosim vás.Jistě vás teď všude hledají.No,nic.Hlavně holt musíte bejt zticha.A pojďte ukážu vám to tady.“
,,Nechtěl jsem to udělat.“
,,Pojďte,poďte,“pobízela ho Selma zatímco rovnala smetáky a mopy,aby mu nepřekážely v chůzi.
,,Tak tady na zemi máte nějaký hadry a deku,“ukazovala do tmy ,,…no budete s tím muset vystačit.A tamhle je mřížka na splašky,kdybyste potřeboval……Budu vám ale muset zhasnout.“Selma se postavila na špičky a už po tmě,jen ve světle,co dopadalo z chodby šroubovala žárovku ven z poháru lampy.
,,Počkejte doběhnu pro baterku,“řekla potom.
Baterka nesvítila.
Od první chvíle,co sem přišel a pokoušel se usnout, měl vtíravý pocit že tu není sám.Choulil se pod dekou,třásl se chladem a bolestí.Neviděl dlouho tmu,tady na letišti,….snad proto ten pocit,snad proto se objevil až teď.
Nevěděl jestli už nadešel další den,když se otevřely dveře a vešla Selma s obvazy a prášky
na bolest.
Chtěla mu pomoct,poděkoval,obvazy si sám omotal kolena a pilulky vyhodil kanálovou mřížkou ven.Kdysi všechny tyhle léky bral.Bral je když chtěl spát,dlouho pracovat,bolela ho hlava…..bylo to všechno už strašně dávno.Nechtělo se mu vzpomínat a taky už přicházel spánek a s ním temné postavy snů.
Ta noha ho znovu probudila až další den.Nevěděl,že je už pozdní odpoledne,ale intuitivně vytušil,že bolest na sebe nechala čekat nezvykle dlouho.Prsty,přes měkká obinadla nahmatal otoky na kolenou.Byly hebké a vláčné a jak se snažil dosáhnout přes ně kosti,aby se ujistil,že není zlomená, bolest vystřelila tělem vzhůru a ta černočerná tma zavířila a rozblikala se barvou jeho krve.
Asi po hodině už se zdála snesitelnější,ale jemu bylo zle a bubínky divoce tloukly černou prázdnotou.Žaludek se zvedal a volal po vyprázdnění.
Vzpomněl si na odpadní mřížku ne dál než pár metrů po levici od sebe,pokusil se vstát,ale nešlo to, s vypětím všech sil se k ní musel doplazit.Potom sklonil hlavu a zvracel.
Byla plná té rudé ,tak plná,že z ní záře jeho bolesti téměř přetékala.A jak se tiše a syčivě rozrůstala a on do ní křečovitě dávil zbytky svého lačného žaludku,zaslechl do těch zvuků ještě podivný hlas,jakoby psí oddychování,možná kdesi za sebou,snad někde po svém boku.
Ohlédl se a na malou chvíli měl pocit,že někde v černočerné tmě zahlédl dva žhavé uhlíky očí,co se rázem zase skryly v temnotách.Možná za smetáky,staré hadry,snad za kýble a vědra plné tmy,on už zase jen zvracel.
será continuar |
|
|
