Krásné ráno. Javorové listí, jenž ukončilo svou fotosyntetickou funkci, padá ze stromů k zemi, kde na nepřátelsky promrzlé podzimní půdě, v které se časem spojí v jednu anorganickou hmotu dávající život, naplní předem daný osud. Napadá mě, že vlastně všechno má předem daný osud, všechno skončí jako to listí. S těmito myšlenkami, se dostávám do nálady, připomínající duševní stav po přečtení Erbenovy Kytice. Chci se nějak uklidnit. Chci zapomenout na svůj osud.

Otvírám dveře garáže, skřípění jejich pantů se rozhlehne po nevelkém příbytku mého kovového miláčka. Pruh podzimního světla ozáří kapotu mého nejdražšího. Pozorně ho pozoruju. V hlavě si ho přeměřuju, tak jako jsem to dělal už milionkrát. Bedlivým okem zkoumám, jestli za těch několik hodin, co jsem se mu egoisticky nevěnoval, se mu nepřihodilo něco zlého. Třeba jestli červená barva kapoty je stejně červená jako včera, nebo jestli chromové nárazníky se náhodou netřpytí o něco míň, než jak by se třpytit měli. Strašně mě ale znervózňuje, že si nemůžu vůbec vybavit jakou barvu mělo auto včera, nebo jak se třpytil chrom. Stydim se za to, asi se i trochu červenám, nevím, nemám zrcadlo, abych to mohl zjistit. V duchu se své plechové naději omlouvám. Najednou slyším hlas, výška a hloubka tónů mi je povědomá, je to můj hlas. Slyším sám sebe, jak se svému dvoustopému zázraku nahlas omlouvám a prosím ho za odpuštění. Nejspíš jsem blázen. Mluvim tady s neživou věcí, s věcí jenž někdo zkonstruoval, s věcí jenž někdo užíval, s věcí jenž někdo miloval. Ano mluvím s věcí, s věcí jenž je neživá a nemůže mi odpovědět. Chci, aby ožila a mluvila se mnou, Chci se jí zeptat na tolik věcí a chci, aby mi odpověděla. Mohl bych se jí pokusit oživit, ale to já nedokážu, to by dokázal jen bůh. A já bůh nejsem, nevím jak na to. Jsem jen blázen toužící si hrát na boha, nic víc.

Moje paměť si sice už nevybaví přesnou denzitu včerejšího laku či přesný odraz světla od chromu, ale vybavuje si krásu auta, když jsem ho poprvé spatřil. Do posledního detailu si ho pamatuju. Bylo nádherné, červený čerstvě vypálený lak, zářící jak žhavé železo, mě hned praštil do očí a třpyt chromu mě oslepil jak denní světlo netopýra. Věděl jsem, že tohle auto bude jednou stát tam, kde stojí teď. Přistihuju se, že jsem se pousmál nad úspěchem své věštby. Na chvíli si dokonce připadám jak kněžna Libuše. Moje chvilková optimistická nálada však rázem přechází zpět do erbenovské deprese. Žhavé železo už nezáří tak, jak zářilo kdysi, a na chromu galvanického původu dokonce nacházím i rakovinu všech kovových věcí, nacházím rez. Hrůzné zjištění. Podlamují se mi kolena a já prudce dopadám na betonovou podlahu garáže, jako to podzimní listí. Cítím, že ztrácím to nejbližší, co mám. Citím, že neživá věc, jež mě narozdíl od jiných i živých věcí nikdy nezradila, mě opouští. Srdce se mi svírá steskem, nemůžu dýchat. Cítím, že má láska trpí a já trpím s ní. Pomalu se zvedám ze země a vzpomínám si na to, že mám svůj osud. Dochází mi, že i věc, kterou tolik miluji, má svůj osud. Jediným rozdílem snad v tom, že můj osud se naplní trochu dříve, než osud hromady plechu elegantně smontované na celokovové samonosné karoserii. V konečném výsledku, ale na tom stejně nebude záležet. Nebude záležet na tom, jestli ta věc je živá nebo neživá.

Zastrkávám klíček do startování. Dvakrát prošlápnu plyn a vysunu nahoru kouzelnou páčku sytiče. Otočím klíčkem doprava. Motor se zakucká, roztomile jako novorozeně.

Otočím klíčkem podruhé, držím nohu na plynu. Motor chytne, stisknu plyn až na podlahu. Motor zařve mohutně jako král zvířat, lev. Nádherný zvuk, i když ho slyším už po milionkráté, stejně se ho nemůžu nabažit. Mojí nirvánu sice narušuje podvědomá myšlenka o utrpení pístních kroužků, ale touha po poslechu dunění pístů je větší. Ještě jednou musím prošlápnout plyn. Snažím se zkrotit svůj rauš. Řadím jedničku a pomalu vyjíždím z garáže. Chci se projet, vždyť je krásný den. Chci naplnit svůj osud a osud své jedinné lásky.