Shit is the great gig in the sky!

Z nebe padám k vám, otrokům, sám otrok, který ví, že otrokem je.
Neznáte mne, ale já vás dobře. Ještě se honíme navzájem, a nikdo z nás neví, kdo zvítězí - a smysl té hry - nesmysl!

My, kdo se líšem k myším stínům, považujíce je za něco - co kdyby - vždyť ono je to tak blízko
My, komu v myších stínech vystřelují z mozku střepinky střepinek, ohnivých, ledových, sladkých   

      jako kostka cukru v uslintané prosící tlamě psa kterého tlučou holí
My mnohomluvní, jimž gumový žebřík propadává do fekálií vyvržených našimi chorými zanícenými
      mozky
My, zrození v jejích královských komnatách, kteří stali jsme se prasaty lapenými myšími stíny
My, křičící vlčí evangelium nad dortíčkem pejska a kočičky
My zcukernatělí hnijící s mrtvolou světa
My ptáčníci
My nejsme dětmi Einými!

My, kteří víme, kde Ea přebývá - lépe jazyk si vytrhnout, než abychom o jejích síních jen     

     napověděli!
Práskat osly by se chtělo, kteří jako lesklý tíživý mramor otupují ostří mého ohnivého biče
Svým bičem hovnivým bičuju sebe, práskám osla oslem
Hvězda na zem spadlá stala se hovnem, hovno prstí, prsť kamenem, kámen mečem, meč ohněm,
     oheň větrem, vítr křídly
Ty vynesou mě zpět na nebe
Ač přikován, vzhůru jen letím k Hvězdě obou světů!
Ač slepý, vzhůru jen letím k Hvězdě obou světel!
Ač mrtev, letím!
S výškou se počet snižuje a temnota mne děsí, když Eu nenacházím,
odhazuji milé, narážím a rvu si křídla
My jsme dětmi Einými!

Ave Ea, lucituri te salutant!

Rván do propasti vírem tvého větru cítím nad sebou myší stíny, které chtěly by také za tebou - nebojí se jako ti psi a osli, prchající už před posledním z tvých poslů - chtěly by, mršky - ale vlastně nechtějí, zatím asi nemusejí: vidím je mihotat se nad propastí, na hraně třepotat, u brány otálet, v sladké bolesti hynout - na hraně jako ty, Eo, a přece jinak: jsou na útěku, zastavily se - malé dryady - malé oslice!
Ospale budou jen na tvých nivách zpívat, tklivě a tajemně zívat - ach, jak T A J E M N Ě ! - hrát si jen chtějí, myšky, a netuší, že jednou budou vtaženy doopravdy: bojí se tvé hrůzné krásy, ale rády a krásně se bojí, a všechno berou tak smrtelně jen jako...
Jak je mám rád!
Proč tak, proč ne naopak?
Dlouhé myší prsty - stíny jejich - ach, J A K É  P R S T Y ! - chtějí mne v letu zachytit, aby si se mnou pohrály, aby zastavily všechno, co s nimi v extázi mátožně netančí - tím mne tlačí dál od nich, k tvému dnu, Eo, rychleji než tvůj vír, rychleji, než mohu snést!

Eo!
Hvězdo soumraku a svítání!
Tvá zář a tvůj vír není otazník ale rozkaz: Dál!
Ke dnu světa kde srážejí se obě světla!
Ke dnu světa - vrcholu jeho!
Dál a dál!
Eo!
Vteřino rána po probdělé noci kdy nic nevím a zároveň vím vše tak dokonale, že stačí jen krok - skok - a uchovám si ve věčnosti tuto vteřinu, kromě které nic nemůže být!
Hlubino propasti a nejvyšší horo světa!
Polední netopýre a půlnoční motýle!
Srdce pouště a prameni oceánu!
Temná záře a zářící temnoto!
Klide a sílo!
Jen dál a dál!
Tančit!
Svítit!
Hrát!
Eo!

Těm, kteří tvou noc prospali jevíš se jako strašidlo - uctívat tě budou a vyvolávat v myších stínech: svým strachem tě opředou a zadusí, aby ti nemuseli pohlédnout do očí - protože by spatřili sebe! - tvé oči by neviděli, protože jejich oči jsou prázdné! Neznají nadzemskou krásu tvých očí, nevědí, že tvé oči jsou jejich pravé a jejich oči víčky na tvých očích - tebe, které jsou pouhým snem, chtějí vyvolat a spoutat, hrát si s tebou jen! - tančí nad propastí tvých očí - nevstoupí do ní, aby se setkali s Tím, kdo rány vrací, s Tím, kdo střeží tvé síně - aby s ním bojovali a nad ním zvítězili - jen do lesa volají a ozvěny už se děsí!

Slyším už hudbu znít, jež k tobě zve, ale milý a teplý krví lepkavý stesk po myším rojení mne okouzluje a znehybňuje: vždyť vy jste mne sem přivedly, vás musím vzít za to s sebou - hle, jak se magoří v jedovém povětří hrany, kdy nutno rychle se rozhodnout a věci nejsou dodělány!
 
Ach, vy nechcete!

Hlava tíží - nech jim ji a vkroč dál nohou, jež vedena je srdcem tvým - tak praví bič, meč otvírající brány. Jak být s tebou a tebou, Eo, rytířko s mečem hadím - jak jím přeseknout to krvavé a sladké, věznící a tížící  N I C ?

Blesky a větvemi šlehán cestou dolů k nebi spatřil jsem malý černý obdélníček mezi hvězdami, nekonečně černější než čerň nebe, a v něm ta bílá písmena  - - - - - - - - -
- - - než jsem je však stihl přečíst, obdélník se ohromující rychlostí blížil a zvětšoval, zaplnil celou oblohu a nebe prasklo - - - - - - - -
- - - ale neprasklo naráz: předtím pomalu se zhroutilo, svinulo do ruliček a pohupovalo - celý
třesk rozmělnil se do tichých jiskérek, malých čadících výbuchů ohně, malých ohnivých koulí
neslyšně vybuchujících a praskajících v modrošedé teplé mlze kolem mě, stojícího v strachu a samotě na kraji lesa u konečné autobusu na Beránku - - - - - - -
- - - a trvá to celou věčnost a na všechno jsem zapomněl, ruce zebou a stále víc a víc se šeří a přestože už by dávno měla být noc, stále je tak nějak pořád ještě trochu vidět, trochu cítit, trochu myslit, trochu tušit - - - - -
Nevěděl jsem tedy kudy do lesa, ač mohl být jeho okraj ode mě vzdálen jen několik málo kroků - ale řekl jsem "A N O !"  té mlze i ohnivým koulím a začal stavět přehrady z písku na potoce a bořit je, stavět ze snů pohoří a metat ohnivé koule do nížin - - - - - -

Stal jsem se hrajícím si dítětem, starcem bez hlavy
Stal jsem se orlem nesoucím k nebi ubohou zablácenou myš
Myší stíny stvořily Zemi a výpary té Země mě uspávají
Ohnivé koule dopadající na Zemi ji probouzejí
Zabijte myší stíny
Opičí jehličky
Otázky na bodláčcích
Loutky smrti
Svatyně z ledu písku kostí
Myší stíny už útočí a já jim dávám šanci:
Někdo z nás zvítězí
Někdo z nás podlehne
Vítězem i poraženým budu já
Vidím oba konce

Jak já vás, myši, M I L U J U !

Přijď už bolesti! Přijď už vysvobození z bolesti! Pravý život! Spočinutí! Bože!

Blesk - Spirála - Třesk !