Michal Bärlach

Ticho "toužící" a "soužící" na nástupním ostrůvku

aneb

Přiblíženci

Vyšel z restaurace "Na Žumpě", stočil to dolů, kolem "Hvězdy" a "Sportovce". Těšil se, až si doma uvaří kávu a sedne k počítači, aby napsal tu povídku, co mu celý den běhá v hlavě. "Třeba to bude konečně ona" říkal si a kojil se roky starou rozvrzanou nadějí o úspěšnm literátovi. Hodně popil, šel zeširoka a zhluboka oddechoval. Došel na zastávku linky 52. Čekal by, že v tuhle hodinu tu bude sám, ale na zastávce stál ještě jeden mladý muž. Byl stejně starý, vypadal seriózně, ale unaveně. Opřel se o zastávku, aby ten druhý mladý seriózní muž nepoznal jeho alkoholovou indispozici.

Dnes mu čtení nešlo. Vůbec mu už dlouho nejde a ani psaní. Poslouchají ho a kupují už jen ze setrvačnosti-nerozumí mu. Je prázdný na to, aby dal něco sám sobě a přesto chce dávat jiným. "Tohle bylo to poslední" řekl si jako již mnohokrát předtím a s pocitem falešné síly vykročil k zastávce linky 52. Byl tu sám-i když jen chvíli, než přišel ten ožrala. Popadla ho neuvěřitelná touha oslovit ho, přečíst mu svou poslední povídku. Chtěl, aby ho ten ožrala poslal do prdele, aby ho třeba i uhodil... Ale neudělal nic, opustila ho všechna jeho falešná vyčpěl síla. Zatoužil být ožralý, nemít žádné starosti.