I.

Býval jsem plný přání, snů,

za lepším toužil jsem se drát,

než couvnout, raději být sťat;

rozsvěcet touhy, plašit tmu -

- to bylo heslem oněch dnů,

kdy ještě neznal jsem, tak mlád,

chtít to, co mám.

Dnes než bych krad se potajmu

bájných, prý rajských, do zahrad,

raději jsem used, ztich a zvad,

vykázal tužby z podnájmu;

chci to, co mám.

II.

Až truhle víko zaklapne

(neříkám, že to bude hned,

jenom ať mnou se trápí svět!),

nežádám šaty úchvatné.

Stuhy a svíce? Kdepak, ne,

jen abakus bych sečíst sved,

co chtěl jsem mít a neměl.

Věnce, ty nejsou podstatné,

stejně tak chmurný slzný hled,

citace z biblí, tór či véd;

jen výčet v němž hruď hrdě pne

co měl jsem, ač jsem nechtěl.