egil (Stálý,Redaktor) - 21.12.2003 >
co se týče tvé poznámky o tom, že o jedovatosti akátů ví jen pár odborníků, musím tě zklamat - je to vcelku elementární znalost (navíc, jak prohlašoval jeden básník: "nikdy nepodceňovat čtenáře, byla by to urážka"... )
vskutku, kořeny akátu nejsou jedovaté pro člověka (¨klidně se i ze studny napít...), ale pro ostatní vegetaci. ale je to básnický obraz a každý básnický obraz je především analogií ke konkrétní lidské fakticitě - někdo "to" za slovy cítí, někdo ne..., že?
a stejně je tomu i s oním trnem (to, že jsem ti psal o nepříznivém vlivu akátu na okolní rostlinstvo bylo jen odpovědí na tvou námitku ohledně jedovatosti akátu)...
píšu snad v textu něco o jedovatosti akátu?? o to přeci nejde, že? "Akát, jak štír/po váhách jdoucí podzimem" ... ano, je zde příměr ke štírovi (štír má osten - prostý fakt - to, zda je jedovatý či ne, je až další stupeň mého poznání tohoto členovce - buď si to někde přečtu, nebo si to vyzkouším na vlastní kůži. když pozoruji ocas štíra a nevím, že je jedovatý, vnímám osten:),
ale toto dvojverší se předevšímdá vnímat jako rafinovaný lyrický obraz navozující časovost (podzim; patrně listopad) a zároveň, že je cosi v nepořádku, že je zde jakýsi osten, jež přišel po období váhání (znamení štíra po znamení vah)...
TY: základem by měla být věrohodná fakta a pokud je lyrika chce obrazně posunout, je třeba důvod posunutí naznačit nějakým obvyklým poetickým prostředkem - stále ten akát
já: ohledně té "věrohodnosti" fakt - viz výše. svou kritiku básně jsi založil na špatném uchopení jednoho obrazu a pozdějším tvrdošíjném trvání si na jedné malichernosti - celá kritika není o ničem jiném, než že trn akátu není jedovatý - - trochu fantazie, člověče! neobvyklý poetický prostředek? je legrační, že utkvělá předtava o nutnosti originality každé metafory, každého slova básně... ještě neomrzela (mě už tedy ano... experiment vyčerpán - křečovité lpění na "za každou cenu originálních" gestech unavilo čtenáře natolik, že poezii prakticky nekupují). báseň plná klišé, zdrobnělin, archaismů nebo gnóm - to je rakovina...
PS: je vtipné sledovat, jak někteří hodnotí básně způsobem: dobrý, jenom ten a ten verš a to a to slovo jsou už dost ohraný... a báseň má přitom třeba 30 veršů.
TY: "realita sebe samu nepopisuje, to někdo z reality vynáší na světlo neviděné - popisuje"
já: evidentně jsi nepochopil, o čem mluvím. báseň dělá básní právě to, že může přesáhnout rámec svých slov (báseň, která je zavinutá jen do slov je špatnou básní - taková báseň je popisná, ať se snaží o jakoukoli rafinovanost). i o próze, která přesáhne rámec slov - rámec popisu (a právě taková se nabízí čtenáři), se říká, že je poetická...
TY: "realita se člověku zjevuje do okamžitého rozpoložení, ano, ale celý svůj společenský život tyto vjemy konfrontujeme s okolím a provádíme korekce, takže potom je expresivita něco jako uměle vyvolávaná izolace vidění, tedy takový autor (zde právě ty) objevuje jen svoje vnímání, přesněji jeho způsoby, a to je pro poezii věru málo, je třeba říkat něco o světě, vedle těch expresí, deformace skutečnosti není cennější, než poetický poznatek"
já: zde pouze smutné pousmání. sdělím ti sladké tajemství - to, co tvoří příběhový rámec této básně, se niikdy nestalo. ano básň prezentuje můj subjektivní svět, jak nazírám jsoucno člověka, realitu... ovšem pro poezii není nic horšího, než poezie poskládaná z "chytrých gnóm", neboť právě ty jsou nejprchavější. co přetrvává, je lidské archetypální nazírání světa, které se barví tím, jak se posunuje v čase - a tvoří skutečné svědectví. ne poezie, která se pokouší o "nadčasové" generalizace, ale poezie vyrůstají z autentického vnímání současnosti (ve vztahu k minulosti - to je v mé poezii asi hlavním kamenem, ve vztahu k budoucnosti, k ostatním......). základnou psané poezie by - podle mě - měla být současnost, protože současnost je nadčasová.
zatím vše - sedím v netové kavárně, mastím to tu s čelem planoucím, a peněz málo...:)
těším se na odpověď!
