Jedna myška si se mnou rozpráví

Jaké ji postihlo kruté bezpráví:

"Jednou ráno jsem zjistila,

že jsem přes noc nožky ztratila.

Tak jsem řekla: ,Kurva, to snad né!´

a začala oplakávat nožky ztracené.

Bědovala, naříkala a brečela jsem moc,

bylo mi tak líto, že už nebudu moct:

Ťapkat ulicema, když se sešeří,

chodit s kamarádama na večeři

Utíkat tam, kde je víc bezpečí,

odejít od těch, jimž není do řeči

Chodit po mramoru, chodit po něm bosa,

běhat po sněhu, co chladí jak rosa

Nosit bačkůrky, chlupaté a měkké,

zašlápnout hmyzy, které nejsou pěkné

Odkopnout kamínky, co mi stojí v cestě,

projet se na kole po cizím městě

Sklouznout se po vodě, když se změní v led,

vyskočit pro ovoce, když uzraje květ

Dohonit vítr a třeba utéct stráži...

to se mi bez nožiček nikdy nepodaří!!!!"

Nikdy jsem jí neřekl, že to bylo infantilní.

Asi proto, že to infantilní vůbec nebylo.