Nejprve nám autor představuje Janovo okolí, špinavou ulici na předměstí, kde mladý dělník bydlí a město, ve kterém žije. Janův život však v básni není zasazen na žádné ryze konkrétní místo, domnívám se proto, že ono předměstí je z Wolkerova pohledu místem koncentrace veškeré chudiny a lidí nižších vrstev a město pak symbolizuje celý svět, podle autora nespravedlivý a krutý, rozdělený na dvě části: chudý, poctivě pracující lid a jeho bohaté vykořisťovatele. Wolker svět vnímá jako nemocný kolos: “Svět je jak srdce kulatý,a je-li do půle rozťatý - umírá."

Veškeré rozdíly mezi majetnými a nemajetnými a jsou vnímateli prezentovány Janovýma očima, mladík se prochází městem a každičký pohled kolem sebe jej utvrzuje o palčivém problému světa, ve kterém žije, o nerovném majetku a příležitostech lidí. Dobře si uvědomuje, že společenské zřízení, do kterého se narodil a ve kterém musí žít, nerozdává všem stejným dílem a přál by si, aby mohl dosáhnout změny k lepšímu: “Toužil a trpěl a přece chtěl žít, svět na vážkách spravedlivých vyvážit." Cítí však, že není v jeho silách něco udělat: “Měl dobré srdce, slabé pěsti," a ani netuší, jak by mohl něčeho takového dosáhnout.

Vše se brzy změní, když se Janovi v noci zdá zvláštní, živý sen o ideálním světě, takovém, po kterém Jan touží, ale až do té doby si jej neuměl představit : “Po světě bez bídy, bez chamtivosti, chodili lidé chlapecky prostí." Tak si Wolker představoval svět, který by podle něj nastal po případné dělnické revoluci. Popisuje nám jej jako naprosto ideální svět rovných příležitostí, kde “mosty z básní a tónů stavějí lidé stateční jak montéři a moudří jak inženýři."

Skutečným zlomem v Janově myšlení a konečným završením jeho psychického dospívání a definitivním uvědoměním si toho, že nynější svět není v pořádku a je potřeba něco s ním udělat, se stane rozhovor s jeho dívkou, švadlenou Marií. Jan se jí svěří se svou snahou, zbavit se snu, pro který se náhle jeho existence stala mnohem tíživější, než jak ji vnímal předtím. Marie mu vysvětlí, že sen je zobrazením jeho touhy, toho co mu v reálném životě chybí a že snu se zbaví pouze tehdy, dokáže-li svou touhu uskutečnit, udělat ze snu přítomnost, protože je-li člověk ve svém životě šťastný, netrápí jej sny o tom, jak by se mu mohlo žít lépe.

V závěru básně nás Wolker seznamuje se svou představou dělnické revoluce, zjevně inspirován ruskou revolucí nám ukazuje svou vizi, jak všichni dělníci světa, kterým “tvrdost životů jejich padla do rukou" vyrážejí do ulic, bojovat za svět, kde by jim bylo lépe. Janův sen v básni symbolizuje naděje všech pracujících, jejich marné očekávání toho, že jednou se budou mít dobře. Autor volá po revoltě proti pasivitě, vysvětluje, že sny se dají zabít pouze tím, že se uskuteční a že jedinou šancí, jak dosáhnout zlepšení poměrů dělnické třídy je boj s využitím veškerých zbraní. Ospravedlňuje případné násilí tvrzením, že uskutečnit cestu za lepším zítřkem lze pouze silou: “Když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče." Nabádá k odvaze a nepochybuje o vítězství, protože z jeho pohledu jde o spravedlivý boj utiskovaných lidí za jejich práva a pokud všichni budou pevně stát po svém boku, budou neporazitelní.

Balada o snu je typickým zástupcem proletářské poezie, je psána jednoduchým, srozumitelným jazykem, autor se v ní hluboce zajímá o osud dělnické třídy, radí, nabádá k optimismu, věští lepší budoucnost. Přes veškerý patos tohoto díla je však neoddiskutovatelná dramatičnost jeho výzvy k boji, veškeré myšlenky Wolkerovy jsou uvěřitelné a z každého verše je cítit hluboké procítění a soucit nad utrpením chudých. A v tom tkví krása Wolkerovy poezie, v její upřímnosti a v ukázce toho, kolik byl autor ochoten darovat prostým lidem a jak moc věřil svým ideálům.