|
"Mám to už v podstatě vymyšlené. Vlezeme tam tímhle oknem, já tu skříňku vypáčím, vy mi to pomůžete vytahat, pak to postupně vyházíme oknem. Lukáš bude venku hlídkovat, až zapíská, budeme vědět, že je čistej vzduch, a že to můžeme hodit. Třídit se s tím nebudeme, a hned jak budeme v suchu, narveme to do nějaký popelnice – pěkně daleko a nejdřív to roztrháme.”
Šéf gangu Zdeněk se přísně podíval po ostatních jeho členech, skloněných nad plánkem budovy, do níž se chystali vlou pat.
Nikdo se neopovážil mu odporovat. Byl tu jednou kápo a jako takový měl neomezenou moc. Kromě toho byl o dobré dvě hlavy větší než ostatní členové tlupy.
“Páčidlo přinesu já. Mělo by to snad jít snadno, je to stará skříňka. Okno nebude problém otevřít, máme to už vyzkoušený. Překvapit by nás tady nikdo neměl. Nějaký dotazy?”
Ticho. Všichni členové hleděli do země. Hubený Tomáš, přitloustlý Pavel i Karel s vytřeštěnýma očima.
Konečně se ozval nejmenší Lukáš. “Hele, neměli bychom to radši zabalit? Já bych se nerad namočil do nějakýho maléru...” Nejistě zamrkal.
“Malér to bude, když s tím nic neuděláme!” obořil se na něj vůdce party. “Nebo snad chceš, aby se jim to dostalo do rukou?”
“Ne, to ne!” ucouvl Lukáš poplašeně.
“Tak vidíš,” usadil ho Zdeněk. “Ještě nějaký námitky? – Nic. Fajn. Takže se tu sejdeme v neděli večer hned po západu slunce. Jasný?”
“Jasný,” zabručeli ostatní členové gangu.
“Ať si někdo zkusí nepřijít! Anebo to někomu vykecat!” zvedl Zdeněk výhružně pěst.
Členové gangu houfně zavrtěli hlavami, a obrátili se na cesty ke svým domovům.
Lukáš se vrátil domů podivně zamlklý.
“Tak co, jak bylo ve škole?” vyptával se otec.
“Normálka,” zahučel syn a pokoušel se proklouznout do svého pokoje.
“No počkat, počkat,” zadržel ho otec. “Copak jste probírali? Neměli jste náhodou psát tu čtvrtletní písemku z matiky?”
“No...měli...ale...ono se to odsunulo...bude se teprve psát,” sděloval syn přerývaně.
Otec se na něj zkoumavě podíval.
“Jen jestli,” pravil pochybovačně.
“Nech už toho kluka,” přišla v té chvíli z kuchyně matka. “Vždyť už musí bejt po tom tejdnu unavenej a určitě je hladovej. Pojď, Luky, něco jsem ti připravila!”
Lukáš hbitě zmizel v kuchyni.
“Kdoví, jestli nás netahá za nohu...Jako posledně s tím zeměpisem...Pořád, že nic nic, a nakonec se ukázalo, že schytal tři koule.”
“Prosímtě, z čeho bys ho to hned nepodezíral. Je v sedmičce, takové nápady jako podvádět by mu vůbec nepřišly na mysl.”
“Jo, kdoví jestli...”
Lukáš zaslechl poslední otcova slova a polévka mu zaskočila v krku. Kdyby táta tušil, na co strašného se s klukama právě chystají...
Tu noc nemohl Lukáš usnout.
Na stropě se mu zjevovaly strašidelné postavy.
“Půjdeš do polepšovny. Krást se nemá!” hrozily mu.
Přitáhl si peřinu až k bradě a vyděšeně zíral do tmy.
“Cos to přines? Co nám to děláš? Pětka z matematiky! Proč tě s maminkou živíme? Abys nám dělal ostudu?” objevil se na stropě pro změnu rozzuřený otec.
Chlapec jektal zuby. Co dělat? Na stropě byl pro změnu Zdeňkův obličej. “Zbabělče! Takovýho v partě nechceme! Boj í se jako malý mimino!”
Lukáš se zavrtal pod peřinu a pevně zavřel oči. Ale i tak před nimi viděl příslušníky policie. Právě mu nasazovali želízka a odvékali ho od plačících rodičů. Zděšeně se opět posadil a třeštil oči na odraz lampy na zdi.
Usnul až po dobrých dvou hodinách.
“Lukáši, máš telefon!” volala z předsíně maminka.
“Ano, mami, hned to beru!” ozval se syn slabým hlasem. Co když mu volá policie, že už si pro něho jedou?
Na druhém konci linky se ozval Karlův hlas.
“Hele, Luky, co kdybychom se na to radši vybodli? Víš, co kdyby se něco stalo? Co kdyby na nás přišli? Přece jenom je to krádež a vloupání.”
Lukáš se rozhlédl, jestli je kolem čistý vzduch. Rodiče se v blízkosti nezdržovali.
“Já bych taky skoro radši, ale víš, jak by kápo zuřil? Skoro si říkám, že je lepší pětka a pak nějaká ta facka a domácí vězení, než aby na nás přišla policie…Ale zase mám strach ze Zdeňka...”
Karel měl návrh. “Hele, a co kdybychom se dohodli s ostatníma klukama a nikdo bychom tam nepřišli?”
Lukáš zaváhal. Ale že ukecá i Pavla a Tomáše, Zdeňkovy věrné nohsledy, to se mu nezdálo moc pravděpodobné.
A dostat ještě nakládačku od Zdeňka...ne, to se mu vážně nechtělo.
“Hele uvidíme, kdyby něco, tak se přece můžeme vždycky zdejchnout, já budu dole, ty u okna, tak to přece nebude takovej problém.”
“Když myslíš...”
V té chvíli se v předsíni objevila Lukášova matka, a tak syn rozhovor raději rychle ukončil.
“Ten kluk se mi nezdá,” pravil otec u odpolední kávy. “Není ve své kůži, určitě se mu něco nepříjemného stalo.”
“Ty s tím naděláš,” usrkla matka kávy. “Normální třináctiletej kluk. Co ty víš, co takoví mívají za problémy?”
“Já jsem byl taky třináctiletej kluk,” ozval se otec dotčeně. “Já jen, aby nás jednou nepříjemně nepřekvapil.”
Ten den měl Lukáš ještě jeden telefonát. Volal Zdeněk, a ujišťoval se, že se na smluveném místě sejdou. Lukáš byl nervózní, protože mu za zády stáli po celou dobu rodiče, a snažil se odpovídat pokud možno jednoslabičně.
“Jo, jasně. Ne ne ne.”
“To víš, že jo. Neboj, nezapomenu.”
“To bych si nedovolil. Ne.”
“Já vím vím.”
“Jo. Tak před školou.”
“Ahoj.”
Vrátil sluchátko do vidlice a vydechl si. Nezdálo se, že by si rodiče něčeho všimli.
V neděli navečer odešel Lukáš se svírající se dušičkou ke škole.
“Jdu se ke Zdeňkovi učit,” oznamovat ve dveřích.
“Teď, v neděli večer?” podivila se matka.
Také otec pozvedl obočí.
“No, zejtra píšeme písemku z biologie!” zamával Lukáš připraveným sešitem.
“Ale nejpozdějc do devíti ať jsi doma!” nakázal otec přísně.
“Neboj!” usmál se syn. “Jenom si to se Zdeňkem projedeme!”
“A on umí Zdeněk tak dobře biologii?” otázal se otec malinko podezíravě.
Lukáš se zarazil. Jestli si rodiče vybaví něco z třídních schůzek...
“Bude tam i jeho brácha,” vymýšlel si. “On nám s tím poradí.”
O Zdeňkově bráchovi snad rodiče nic nevědí.
“Tak běž teda,” pobídla ho matka. “A příště se radši domluvte na dřív!”
“Jasně mami,” rozzářil se syn. “To víš, dohodneme!” a než se rodiče stačili nadechnout, byl z místnosti.
Matka stále vrtěla hlavou, když už syn dusavě sbíhal po schodech.
“No to je dost, že jdeš,” uvítal Lukáše rozmrzelý Zdeněk. “Čekáme už jenom na tebe. Jdeme na to!”
Členové bandy postávali kolem šéfa a na každém z nich byla znát nervozita. Karel nervózně těkal očima, Tomáš soustředěně kopal do kamínku a Pavel si přehazoval desetník z tuky do ruky. Neustále se rozhlíželi, jestli se někdo v okolí neobjeví. Nedělo se však nic.
Pak se Zdeněk za pomoci kamarádů vyhoupl na okno prvního patra, které bylo tady vzadu v zahradě poměrně nízko nad zemí. Po několika pokusech se mu podařilo pootevřít okno a protáhnout se jím do místnosti.
“Fajn, kluci, pojďte za mnou, jde to dobře,” pobízel ostatní členy party.
Lukáš zůstal stát po oknem, a pozoroval, jak se jeho kamarádi postupně soukají nahoru. Pavel podal Zdeňkovi páčidlo.
“Ty čekáš dole. A až bude čistej vzduch, zapískáš. Jasný?” ujišťoval se ještě ne zrovna přívětivě Zdeněk.
Lukáš přikývl. Nejraději by se v té chvíli viděl na opačném konci zeměkoule .
“Mně se to vážně nelíbí,” potáhl Lukášův otec zamyšleně z cigarety. “Ten kluk nám něco tají. Učit se v neděli večer, když na to měl celej víkend. A ještě s klukama.”
“Máš pravdu, taky mi celý víkend přišel nějaký roztěkaný a nervózní,” uznávala maminka. “Dokonce mi bez řečí pomohl utřít nádobí, když jsme ho požádala.”
“Aby v tom nebyla nějaká lumpárna, aby se do něčeho nenamočil,” rozumoval otec. Vtom se zarazil.
“Hele, co on to říkal tomu kamarádovi? Něco jako ´tak u školy, platí´? Jak to, že u školy, když se jdou dneska spolu učit? Že by se učili ve škole? Zamčený?”
“Neplaš se,” snažila se otce uklidnit maminka. “Třeba se dohadovali za zejtřek.”
“Že v tom bude ta písemka z matiky...”
“Co tě to napadá? Lukáš by přece nikdy...” mírnila matka otce.
Ten už však energicky zamáčkl cigaretu a zvedal se k odchodu.
“Já nechci, aby se můj syn do něčeho namočil,” řekl rázně, jak si navlékal kabát. “Vyrazím k tý škole a zjistím, co mají za lubem.”
“Zbytečně se plašíš,” snažila se ho zastavit maminka. Odpovědí jí bylo jen klapnutí dveří.
“Kluci, mně to vůbec nejde vypáčit. Zatracený páčidlo!” ulevoval si nahlas Zdeněk a vůbec si neuvědomoval, že ho může být venku slyšet. Klečel u skříňky, v níž se měly nacházet písemky, a marně se ji pokoušel otevřít, zatímco mu jeho komplicové hleděli přes rameno.
“Kluci, to bude malér. To bude malér,” hořekoval Karel. “Já slíbil, že budu do půl hodiny doma.”
Zdeňkovy nervy už byly na pochodu. “Tak sis měl vymyslet lepší výmluvu,” utrhl se na člena svého příležitostného gangu. “A vůbec, když nechceš, nikdo tě tu nedrží. Běž si!”
“Taky že půjdu!” odpovídal vzdorovitě Karel. “Mně to za to stejně nestojí, já jsem určitě čtyřku dostal!"”
V okně se objevila Karlova postava. Úplně zapomněl na to, že nemusí být čistý vzduch.
“Co to tady děláte?” ozval se odkudsi rozčilený hlas.
Všichni členové bandy, ti nahoře, ten v okně i ten venku, zkameněli. Ten dole především.
“Tati, kde se tady bereš?” vykoktal Lukáš přerývaně.
“Spíš ty co tady děláš? Nemáš se náhodou učit u Zdeňka? A co támhleten? A co ty ostatní, co tam kecaj´? Jen pojďte hezky hošánkové dolů!”
Chvíli se nedělo nic. Nikdo se nedokázal pohnout.
“Tak slyšeli jste? Nebo si pro vás mám přijít?”
Vyplašení chlapci jeden po druhém slézali dolů a stoupali si před člověka, který narušil jejich dobře připravenou loupež. Trochu se jim ulevilo, když zjistili, že nejde o žádného příslušníka pořádkových sil. Zdeněk držel páčidlo za zády.
“Že vám není hanba, vloupat se do školy! Jako lupiči! Tohle vás doma naučili?”
Gangsteři klopili oči a mlčeli.
“Chtěli jste ukrást písemky, že? Že se nestydíte!”
Co na to říct, když je to všechno úplná pravda. Až na to, že se nestydí...
“Mám chuť to na vás všechny říct ve škole! A vaším rodičům taky, aby viděli , koho si to vychovali!”
Zdeněk udělal po straně na Lukáše vražedný obličej.
“Ale neudělám to, protože vím, že jste ještě malí a blbí a nechci, abyste si kvůli tomu kazili život!” řekl tatínek o malinko smířlivějším tónem.
“Takže mi teď všichni hezky slíbíte, že nic takovýho už nikdy zkoušet nebudete. Písemka přece nestojí za to, abyste takhle blbli!”
Chlapci jeden po druhém přerývaně slibovali, pouze Karel kýval horlivě hlavou.
“Co to máš v ruce?” zaregistroval muž, že Zdeněk něco schovává za zády. “Páčidlo? No teda! Dej ho sem!”
“Není moje,” pokusil se Zdeněk nesměle protestovat. “Musím ho vrátit bráchovi...”
“Tak to máš tedy smůlu,” a páčidlo putovalo do kapsy.
“A teď všichni alou domů!” uzavřel Lukášův otec. “Ať už o vás nikdy neslyším!”
“A ty se mnou! Prej učit se! To si doma vyřídíme!” obrátil se k synovi.
“Zrádče!” zasyčel Zdeněk Lukášovi zblízka do obličeje, jak ho míjel. “Taky si to s tebou vyřídím!”
Schlíplý gang se se svěšenými hlavami rozcházel do domovů. Jen Karel se po Lukášovi ohlédl s vděčností v očích.
Lukáš se zasmušile loudal vedle tatínka domů. Jeho myšlenky byly černější než černé. Hůř už to dopadnout nemohlo. Pětce z písemky neunikne, facek doma bude nejspíš ještě víc, a navíc ho ještě Zdeněk bude mít za zrádce...
| 
