Na konci tohoto příběhu zemřu
a tak to vlastně dopadne dobře.
Na konci tohoto příběhu mi zahrají:

HAPPYEND BLUES

Když jsem se narodil
učili mne znát noty,
jen do osnovy jsem dát je neuměl
a tak jsem křičel to nejkrásnější
a nejdisharmoničtější blues
právě narozených:
Mám hlad, tak dejte mi pít.
Ne, ještě neodtrhávejte mne od prsů,
raději mi vyměňte plíny,
vždyť je to lidský
a je to vždycky…

Naučil jsem se chodit,
naučil jsem se mluvit,
naučil jsem se číst
a naučil jsem se psát.

Naučil jsem se přežít
a noty svázat do osnov
a sebe svázat do konvencí,
co jsou tak lidský
a jsou prý vždycky.

Jak se vám líbí rytmus
konvenčního blues?

Ještě mi nebylo třicet,
když jsem svou první
smlouvu s Ďáblem uzavřel.
Ještě mi nebylo třicet,
když mi ten Ďábel povídá:
Až zase budeš chtít věřit tomu,
že ten svíravý pocit v žaludku,
že je průvodním znakem lásky;
nechej si udělat gastroskopii,
abys vyloučil žaludeční vředy.

Je to totiž lidský
a je to vždycky.



Ďábel si vzal mou lásku
a žaludek už nebolí
a tak tu nebreč holka,
nepleť sem city,
sama jsi to řekla:
Kouzlo chvíle – okamžiku.
Tak k čemu je mi tvý jméno,
ráno bych si ho mohl pamatovat
a o to ani já, ani ty nestojíme.

Zapomeň na palouk na motýly,
večeři při svíčkách
a tak se svlíkej.
Ta hra má svý jméno
a svý pravidla:
Dávej - ber!
Má dáti - dal nahradí
kolonka -> život vzal;
vždyť je to lidský
a je to vždycky.

Bylo mi třicet
a chodil jsem stále stejnými
pěšinami lesem,
kde každý kámen znal jsem
s tím samotářem v sobě.
A jediným motýlem,
kterého jsem potkal na louce,
byl noční král,
byl Smrtihlav…

Bylo mi třicet,
když i na Václaváku
jsem byl Robinson
a v davu hledal
spřízněnou duši
se kterou bych mohl hrát
to „Hledajících“ blues.

Hledal jsem svýho Pátka
pro všechny ty věci,
co jsou lidský,
aby byly vždycky…


Na cestě do pekla
o krůček blíže plamenům;
stojíce ve splašcích svých
příštích snů - padajících
na oltář vlastní víry;
já podepsal jsem
další smlouvu s ďáblem.

Teď v rozvalinách nad přehradou
jsem jednodenní král
i se svou královnou,
mám své království - svou vládu,
své náboženství a své parkoviště
hledajících a osamělých.

Nad hlavou máme úplněk
skrývající blízkost
a pohlazení duší
a šeptání o tom,
co je lidský
a co je i když nemusí
bejt vždycky…

Stvořil jsem spolu
s Ďáblem nový svět,
je dvanáct komnat v nás
a já otevřel tu třináctou.

Tenkrát poprvé jsem ho uslyšel,
tenkrát poprvé mi hráli
HAPPYEND BLUES.

Je jako píseň umírajícího srdce,
co našlo přece jenom ještě
na chvíli ten správný rytmus…

To blues teď prostě nosím v srdci
a jednou v kostele mi ho zahrají
místo requiem.

Už žádné další smlouvy Ďáble,
už jenom jednu spolu uzavřeme;
to až mi budou hrát to moje blues,
znamenající happyend
a já ti budu vykládat
o tom co je lidský
a snad, že je to i vždycky.


To blues už vlastně nebudou hrát mě,
ale těm lidem nahoře.

Tak co lidi slyšeli jste už svoje
HAPPYEND BLUES?
Otevřeli jste svou
třináctou komnatu?
Bojíte se hry s ohněm?
Bojíte se Ďábla v nás?

Opravdu se tak
bojíme toho,
co je lidský?…